Tenhle citát je v mém kalendáři na příští týden. Vzpomněla jsem si na jeden výjev, který jsem jednou viděla. Jela jsem do města a uviděla jsem, jak lidé vystupovali z tramvaje. Ale to, co mě udivilo nejvíce, byl pohled, na který nezapomenu. Hlouček šel jedním směrem, spíš shluk lidí a uprostřed něho stála jedna slečna. Proud se ji snažil vzít sebou, ale ona tvrdošíjně stála na svém původním místě. Ze začátku mi to připadalo úsměvné, ale najednou jsem si uvědomila, že náš život vypadá často dosti podobně. Většina lidí za něčím jde, ale my máme v plánu něco naprosto odlišného. Jiný názor, stanovisko, prioritu… Je hodně těžké jít jinam než ostatní nebo jen zůstat stát. Proud nás nese a ani o tom pořádně nevíme. Často si to uvědomit nechceme nebo je pozdě. Někdy máme tak říkajíc „štěstí“ a nějaký pohotový kamarád nás chytne a ukáže nám, kam jsme vlastně chtěli.

Asi si říkáte, proč najednou píšu o nějakém shluku lidí a proudech. Na první pohled je ten citát o něčem odlišném. Jenomže ta slečna, o které jsem mluvila na začátku, v té chvíli byla osamělá, přestože kolem ní bylo minimálně dvacet lidí.

Za svůj život jsem potkala pár lidí, kteří byli oblíbení a měli spoustu kamarádů. Byli nahoře. Všichni je uznávali, poslouchali, měli před nimi respekt. Když jste se s nimi začali bavit sami trochu déle, zjistili jste, že jsou uvnitř naprosto osamělí. Ve svém životě cítili, že by měli pár věcí změnit. Té změny se hrozně báli. Jak by to na lidé zareagovali, jestli by je dál uznávali nebo by se stali těmi, kterým se popřípadě dříve posmívali nebo jimi aspoň pohrdali. Proto žili svým už zběsilým životem dál a tvářili se, že se nic neděje. Někteří našli dost odvahy a tu změnu udělali. Prospělo jim to. Život měl větší smysl, měli lepší kamarády, se kterými mohli mluvit v podstatě o čemkoliv. To se nemusí stát jen s někým „na vrcholu“, ale komukoli. Najednou v životě ucítí, že by měl pár věcí změnit, aby mu začal život dávat opět smysl a byl plnohodnotný. Důležité je si přiznat, že něco není v pořádku. Jakmile si to přiznáme, máme to nejdůležitější za sebou. Ta změna může sice pořádně bolet a zezačátku nám může připadat, že jsme ztratili moc věcí a je to hrozně pomalé, popřípadě horší. Jakmile toto období překonáme, zjistíme, že jsme nalezli mnoho věcí. I když je to těžké, poznáte lidi, kterým na vás opravdově záleží.

Ještě je jeden typ lidí. S takovým jsem se nesetkala osobně, ale vím, že existuje. Prožili zklamání, ztratili něco nebo někoho, na kterém jim hodně záleželo, mají najednou spoustu problémů či cokoli jiného.To není nic zvláštního. Zajímavé je, jakým způsobem to řeší. Alkohol, drogy, závislosti, sebeubližování. Není nikdo, kdo by jim pomohl, všichni je zavrhli nebo jim naopak pomoci chtějí. Ale je to tak trochu zbytečné, protože je pozdě. Podle mě je důležité takové lidi najít včas a pomoct jim, být jim oporou v té nejtěžší chvíli. Přestože nám přijde, že jim nijak pomoci nedokážeme, zkusit to můžeme. Můžeme totiž zjistit pravý opak. Je to těžké pro obě strany, avšak později přínosem. Upevní to přátelství nebo vytvoří nové a obě strany si ve svém životě uvědomí něco jiného, nového. Je taky spousta lidí, kteří nezajdou tak daleko nebo to na sobě nedají znát. Pozná to jen ten, kdo je zná trochu víc, že je s nimi něco v nepořádku. Tito lidé potřebují pořádnou oporu v někom, komu věří.

Je několik druhů samoty a žádný není příjemný. Občas sice chceme být sami a potřebujeme. Ovšem neměli bychom to přehánět. Nic se nemá přehánět. Je super mít okolo sebe lidi, se kterými se můžete sdílet a vlastně dělat téměř cokoli. Přátelé jsou důležitým prvkem pro život.

Já ten citát tedy chápu tak, že osamělost není v tom, že jsme třeba sami. Je to o tom, jaké máme přátele, jestli jsme našli smysl života a víme za čím jdeme. Někdo si totiž může připadat osamělý, protože se nemá komu svěřit. Nevím. Myslím, že je mnoho způsobů, jak si můžeme připadat osamělí.