Klaní se to, i když samo nechce, nikdo tomu nepomůže, jen lehký vánek. Co je to?

No přece strom… Je to tak krásné, když v letní den začne pofukovat vánek a on se pohupuje. Jo, léto. Škoda, že lidé nejsou jako příroda. Tam jde nalézt tolik ponaučení a přirovnání. No, kdo se dnes jen trochu skloní kvůli větru? Nikdo. Ale kdyby kvůli větru, kvůli čehokoli. Pýcha nám to nedovoluje. Nedokážeme se shrbit, jako Ivan z pohádky o Mrazíkovi. Proč taky. To si musí každý posoudit sám. Jde taky o to, jak „shrbit“. Klanění tu je už od pradávna a nevím jestli to je nebo není dobrý zvyk. Ale taková lehká úklona na znamení toho, že si někoho vážíme. Stačí jen pokývnout hlavou. Nebolí to, jen člověk musí mít důvod a chtít. Za našich babiček byl krásný zvyk. Muži nosili klobouky, byli to štramáci. A zdravili se tím, že klobouk nadzvedli. Před pěknou dámou, ale i taky jen mezi sebou. Jak je to vlastně dnes? Dnešní doba je moderní, klobouky se nenosí a ženy chtějí být rovné mužům. Z toho tak trochu plyne, že muži před nimi nemají takovou úctu. Mají, ale nemohou to tolik dávat najevo. Proč taky, některé dámy to vysloveně chtějí, být na tom stejně jako muži. Na druhou stranu, pak si stěžují. Je ten svět složitý. Všechno je složité.Lidé už spolu ani tolik nemluví. Proč taky, jsou tu počítače, mobily a podobně. Proč by se někde setkávali, když mají různé chaty. Mají tam i spoustu smajlíků, kterými mohou ukázat, jak se cítí. Ale k čemu to je, když se neslyší a nevidí. Ne nadarmo se říká: “Sejde z očí, sejde z mysli.“ Kontakt je důležitý, ale takhle člověka moc nepoznáme. Navíc, přes ty chaty může vzniknout spousta nedorozumění. Nepoznáme tón hlasu, intonaci. A aby toho nebylo málo, nejvíce komunikace stejně probíhá nonverbálně – pohled očí, pohyby rukou. Když někoho trochu známe, tak podle jeho chování poznáme, jak myslí to, co říká. Je to příjemné, jen tak sedět s někým, koho známe, mlčet, dívat se na sebe. Nemusíme nic říkat, a přesto víme, co tím myslíme. Je škoda, že je dnešní svět tak uspěchaný a nemáme na sebe tolik času….