http://berry.commixture.com/index.php http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120222-215811 Vědecko-populární článek
Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta. (Henry Wadsworth Longfellow)
V poslední době je ekologie velmi populárním oborem. Potraviny jsou značky bio, automobily se vyrábí na vodíkový pohon a jiné ekologické vymoženosti. Někteří se ohlížejí zpátky a vzpomínají, že ropných havárií bylo méně, vzduch byl čistčí a těch nemocí také tolik nebylo. Měli bychom se svým dřívějším činům postavit jako společnost čelem a začít je řešit. Minulost už nezměníme, ale už nemusíme své životní prostředí více znečišťovat.

V současné době se zabývám kontaminanty v půdě, konkrétně těžkými kovy v okolí fakultních a brněnských nemocnic. Touto problematikou se společnost vůbec nezabývá, protože viditelnější jsou kontaminanty ve vzduchu a ve vodě. Vzduch dýchá každý a smog je viditelným projevem znečištění proudícího z továren. Vodu také pije každý a jsou pro ni vytvořeny limitní hodnoty. Avšak půdou se už lidé příliš nezabývají. Zabývají se jí zemědělci, aby nepřekročili normu hnojiv a aby potraviny, které připutují na náš stůl, nebyly příliš kontaminované nebezpečnými látkami. Ale i tomuto problému se pozornost věnuje až posledních 20 let.
Některé těžké kovy mají specifickou vlastnost – mohou se do těla vstřebat kůží. Mezi ně patří například Hg, Cu, Ni, As a Co. Takže pro vysvětlenou – když si bude vaše dítě hrát na zahrádce, kde je zvýšený obsah těchto kovů, může je mazovými žlázami na rukou vstřebávat do svého těla. I z tohoto důvodu jsem prováděla kontrolní měření obsahu těchto těžkých kovů v půdě na dětských hřištích v nemocnicích, dále v parcích a blízkosti lékáren.
Limity kovů v půdě nejsou žádným zákonem ani vyhláškou pro nezemědělské a nelesnické půdy řádně ošetřeny. Jako limitní hodnoty jsem použila kritérium B z metodického pokynu MŽP, které je aritmetickým průměrem kritérií A (přirozený obsah prvků v přírodě) a C (rozdělení na parkové, obytné a další oblasti). Při překročení hodnot v rámci tohoto kritéria se již jedná o znečištění, kterému je třeba dále věnovat pozornost a tento problém náležitě řešit.
Na základě tohoto kritéria jsem tedy srovnávala své výsledky měření z půd v bezprostřední blízkosti nemocnic a výsledky jsou následující. Mezi překročené hodnoty spadá Hg – limit je 2,5 mg/kg sušiny a v jedné z nemocnic byla výsledná hodnota 2,2 a na druhém kontrolním místě 3,8. Přestože je toto překročení alarmující vzhledem k ostatním nemocnicím, které obsahovaly Hg v půdě nejvýše 1 mg/kg sušiny, má jednoduché vysvětlení. Vedle areálu zmíněné nemocnice se nachází již nefunkční zbrojovka a vedení nemocnice mi sdělilo, že zbrojovka dlouhá léta nedbala žádných ekologických předpisů. Protože podzemní voda teče směrem ze zbrojovky přes areál nemocnice, mohly se kovy takto dostat do půdy pod nemocnicí. U ostatních prvků hodnoty nepřekračovaly kritérium B. Zajímavostí je Zn, který je v mnoha areálech nemocnic zvýšený, ale prozatím nepřesahuje limitní hodnoty.
Přestože nám zatím riziko nehrozí a kovy nepřesahují limitní hodnoty, měli bychom se snažit jejich podíl v našem okolí nezvyšovat. Z půdy se totiž lehce dostanou do podzemní vody a dále koloběhem vody v přírodě na pole a do potravin na náš stůl. Naopak bychom se měli snažit těžké kovy z přírody postupně odbourávat. Protože jak je známo, chyby se dělají lehce, ale hůře a delší dobu se odbourávají.
]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120217-004020 Strašně moc, ale já si to nemůžu odpustit. Bolestivé tělo zachvátila vlna adrenalinu a euforie. Před pěti minutami jsem odeslala finální verzi ročníkovky na kontrolu. Už jen opravit, vytisknout, svázat, obhájit... :-)

Tenhle obrázek se mi na práci líbí nejvíce - volně pobíhající mufloni v Thomayerově nemocnici v Praze (od roku 2012 již není FN). Jdu se odkutálet do sladké říše. Pac a pusu :-).]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120212-191032 Už jen názvem mě zaujali, co to je za spojení Mozart - opera - rock a ihned jsem klikla C´est bientot la fin. Začlo to zpívat francouzsky, ale nějak pomalu a já zjistila, že chytám slova, první výkřik nadšení. Pozorovala jsem hýbající se lidičky v zajímavých kostýmech a výkřik dalšího nadšení. A třetí nadšení, kterým mě dostali - hudba. Přijde mi to jako opravdu neobvyklé spojení, které neumím popsat. Operní nápěvy, rock, možná popové melodie, vokály, elektrická a basová kytara s housličkami, já nevím. Tak jsem klikala plná nadšení a zvědavosti dál.

L´assasympohnie mě překvapila milým a najednou důrazným začátkem. Opět jsem si užívala kostýmy (které jsem zjistila, že si udržují všude spolu se zámeckým prostředím) a baletky! Nevím, trošku mi to možná připomíná moderní rockové zpracování Mesiáše, nevím, dostávají mě tou zajímavou kombinací, přestože toto vůbec není můj šálek čaje.
Tatoue moi mi strašně připomíná nějakou anglickou skladbu, ale nemůžu přijít na to jakou. Ale líbí se mi ta hravost, kostýmy, baletky, zámecké prostředí! A vůbec mi nevadí, že je tak popová a nemůžu si pomoct, známá.
Le bien qui fait mal je asi sestříhaná z živých vystoupení, ale nevím. Moc se mi líbí hudba spojená s pohybem, který mi k tomu dokonale sedí. S kostýmy a baletkami se opakovat nebudu ;-). Překvapil mě ovšem rozsah jednoho ze zpěváků.
Ten mě ještě více překvapil v písni obou hlavních zpěváků Vivre a en crever. Přestože je klidnější od těch ostatních a jiná klipem, líbí se mi důrazy bubnů. Překvapily mě i duety a smyčce.
Quand on arrive en ville mě zklamala, protože poprvé si nedrží tak důrazně kostýmy. Nevyznám se v rocku, ale řekla bych, že tato je nejrockovější od nich. A mě to nerušilo :-). Perfektně zpracovaný klip, pohledy a nevím, zaujal mě.
Jak já se těším do Francie, čím dál více :-).]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120209-215517 Je focena.
Chci vám něco strašně říct, ale nevím co. Dnes jsem byla lyžovat a funguje to jako výborná terapie. Cítím na svém těle každičký sval a je mi blaze, všechny starosti jsem asi nechala na svahu nebo mě uklidnily vlastní pády při první jízdě (dejme tomu, že jsem na lyžích stála asi po 3. v životě, navíc jsem měla pauzu 2 nebo 3 roky). Pak jsem se zvedla, zaťala zuby a žádný problém. Bráška mi opakoval, že jsem strašně šikovná a poslední jízdu jsem si užívala nejvíce. Nevím, k čemu se používají hůlky a miluju lyžování bez nich, na poslední jízdu jsem si konečně troufla je odložit (stejně mi vždycky zavazí) a to byl balzám. Ta lehkost, hravost, nemyslela jsem ani na to, že při první jízdě jsem to zahrčela do lesa mezi stromky.
Poslouchám francouzskou skupinu Mozart Opera Rock a rozumím jim. To jsou balzámy. Smějte se, to je nejlepší lék na vše ;-).


Edit: Už vím, písnička, co mě uklidňuje. Od tohoto zpěváka jsme totiž před pár dny zpívali dvě písničky na křtu kamaráda a tato se mi ještě víc líbí.]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120207-102456 Pokus popsat nepopsatelné zážitky z návštěvy Osvětimi, která se odehrála před půl rokem. Reportáž, velice subjektivní. Neodporučuji číst mladším a citlivým…
Probouzím se do pondělní tmy, obleču se, beru batoh, na ruku navlékám náramky v jakési předtuše a běžím na tramvaj. Je velice brzké ráno, všichni ještě spí, ale naše dvě třídy jedou do Osvětimi. Školní výlet, radujeme se, ale v duchu visí obavy, co vlastně uvidíme. Už v tramvaji přemýšlím nad věcmi posledních týdnů, které mě měly připravit na tento zážitek.

Jsem knihomolka. Seznam knih k maturitní zkoušce ještě není jasný, takže čtu knihy ze seznamů bývalých a současných maturantů, abych to tak nějak měla. Samozřejmě jsou mezi nimi knihy zabývající se válkou. Tak třeba Remarque, který popisuje lidi z Německa, jak nesouhlasí s válkou, se vším. Nestačila mi jedna kniha, hned více zaráz. Dostal mě, ale to všechno bylo nějak z dálky. Rolland a jeho příběh dvou hrdinů, kteří společně umírají při náletu, nebo Hemingway – Komu zvoní hrana. Situace se přiostřuje, není mi to lhostejné, ale je to kniha, je to fikce.
Červen je obdobím, kdy se ve škole toho moc neděje a navštěvují se kina. Tak jdeme na naučný film – Nickyho rodina. Nicky Winston, zachránce českých židovských dětí, brečím a zbytek dne přemýšlím nad dokumentem. Přichází září, škola a my jdeme do kina, tentokrát na Lidice. Říkám si, co to, že chodíme na tento styl filmů. Tohle už není takový dokument, ale přesto je moc věcí převzatých z reálu. Když vidím scénu, kdy lékař měří děti podle vzorkovnice, jak moc vyhovují přeněmčení, zdvihá se mi žaludek. Vůbec ne poprvé, čím více je film u konce, tím více se ve mě všechno zdvihá a tím více nic nechápu. V pátek před odjezdem do Osvětimi jsme poslouchali výpověď Lustiga, abychom byli už dokonale připraveni na to, co uvidíme. Poměry, strach, ale i legrace se mísí v úžasném vypravěčském umu.
A je tu pondělí a my jedeme. Spolužačka na sraz přišla rovnou z pařby 18. narozenin a je pěkně na mol a nevyspaná. Ukládá se, dávám jí žvýkačku a my se rozjíždíme – směr Polsko. A abychom byli úplně připraveni, pouští se film – Chlapec v pruhovaném pyžamu. Je mi zle, pořád vidím Lidice, a teď tohle. Osvětim mě teprve čeká…
Přijíždíme do města a vysedáme před parkovištěm plných autobusů a davů lidí. Jsem překvapená, čekala jsem, že je tu větší klid. Davem se probojováváme do hlavní haly, kde dostáváme sluchátka s krabičkou a českou průvodkyni, vymotáváme se ven, naladíme frekvenci a zastavujeme se před vstupem. Najednou je všude ticho a klid, i když jsou do pěti metrů ode mě další 3 velké skupiny. Průvodkyně nás vítá a začíná výklad. Proč vlastně je Osvětim postavená, proč je na bráně heslo a domy v Auswitsch tak pěkné. Začínám se potácet, když vstupujeme do areálu, a zakopávám. Tady hrál orchestr, když se vycházelo bránou na práci, pro lepší pochod a počítání vězňů, vše uvidíte na fotkách uvnitř budov. Na tomhle se oběšovalo, všichni museli stát v ulicích a dívat se. Všude vidím skupiny lidí, ale nerušíme se, jen poslouchám naši průvodkyni a klopýtám do první budovy. Musím si vystát frontu, mezitím posloucháme, co v rychlosti uvidíme. Fotky. Fotky lidí. Jdeme chodbou a průvodkyně nás specielně upozorňuje na Čechy. Datum příjezdu, datum smrti. Den, někdy dva, někdy tři, občas týdny. Vyzáblé obličeje mě pozorují ze všech stěn. Vidím podlahu, na které se spalo, ale tady to bylo ještě pohodlné. V Březince to bylo mnohem horší…
Procházíme baráky, vidíme všude fotky, ložnice německých vězňů-dohližitelů a kanceláře SSmanů. Sociální zařízení (pokud se to tak dá vůbec nazývat), druhy oblečení vězňů, tajné fotografie SSmanů při pohřbívání, honu žen do plynových komor, dokumenty o příjezdu lidí do Osvětimi. Žaludek se mi protáčí čím dál častěji, ale musím vydržet. Vykloním se z otevřeného okna, abych se nadýchala, ale raději se vrátím a snažím se vydržet – vidím popravčí nádvoří. Klopýtáme mezi budovami, přicházíme k té popravčí. Navštěvujeme kopky, kde se umíralo na nedostatek vzduchu nebo zblázněním z malého prostoru. To byly tresty… Po schodech se velmi špatně chodí, jak jsou prochozené. Musíme se přidržovat zábradlí, abychom z těch výmolů neupadli a dodržovat pravidlo chození vpravo, všude jsou davy.
Vycházíme schody, kudy hnali lidi na popravu a dostáváme se na uzavřené nádvoří, aby nikdo nic neviděl. Právě zde mají pietu Norové, čerstvě po útoku. Ustupujeme a slyšíme, jak se vraždily rodiny. Nejprve dítě v matčině náručí, pak starší až nejstarší dítě, matka a nakonec otec. Aby krásně viděli vraždění celé své rodiny před sebou… Jdeme do budovy, kde jsou všechny věci, které se dají po smrti využít. Míjíme nějaké mladé lidi, kteří se smějí a fotí u drátů. Nechápu je. Stejně jako matku s malým dítětem, která si to asi spletla s parkem.
Čeká nás několik velikých místností plných věcí. Jedna bot, další vlasů – vše v hlubokých a dlouhých vitrínách. Boty – všechny možné velikosti, tvary, barvy. Dámské lodičky, sandálky, dětské papučky. Vlasy, copy, prameny, vše je tu po kupě. S vlasy se obchodovalo, za určitou váhu určité peníze. Kufry, průvodkyně nám cíleně ukazuje české kufry – z Brna, Ostravy i dalších měst. Jména lidí, kteří sem přijeli v domnění, že je tu jen tábor, kde se shledají se svou rodinou. To jim přišlo v pohledu, který jim musela rodina z donucení napsat a ještě pár dní na to vždy umřela. Proto jsou tu i hrnce, vařečky a další náčiní. Vše zabaveno. Kartáčky, brýle, břitvy jsou zvlášť. Dětské šatečky, kalhoty, hračky – „SSmani si vyhlídli, co se jim líbí a pak to nosili domů svým dětem,“ říká průvodkyně a mě je zle. Na stěnách vidím fotografie dětí, spíše 16letých dívek a chlapců, menší byli zahnání do plynu.
Je to odporné, jak se to mohlo stát, křičím v duchu. Copak jim to přišlo normální? Nosit si domů tyhle věci a ještě si vše na památku fotit? Už nezvládám vnímat, vše se točí, je mi zle a my pokračujeme v prohlídce. Jsem otupělá a škubu náramky na ruce, abych si neškubala záděry na prstech. Vidíme sekvenci videa, kde jsou osvobozovány děti z koncentráku. Průvodkyně nám vysvětluje, proč všechny natahují ručičky s vytetovaným číslem. Nevěděly, jak se jmenují. Tihle měli štěstí, že zde mohli vyrůst a při otázce jména byli zvyklí ukazovat ručičku s číslem. Malé děti, které se strachem ukazují ručičky. Slyším princip, kdy byli lidé posílání do plynu a kdy na práce hned na nádraží. Zástupy mužů a žen s dětmi a podle toho, jak se pan doktor Mengele vyspal posílal doprava nebo doleva. Když byl muž silný, dvojče nebo nějak zajímavý – práce či věda. To samé zdravá žena bez dětí. Vidíme fotku, kde je paní s dětmi a vězeň, který třídí věci a má jim říkat, že je to tady úžasné, jí něco šeptá. „Je dost pravděpodobné, že jí říká, ať nechá děti jít do plynu a sama zůstane žít, že bude mít po válce další děti. To tak někdy vězňové se snažili zdravým ženám říct, aby aspoň je zachránili.“ Přemýšlím, jestli to takhle některá matka udělala, nebo už s jasným vědomím, co je čeká, vedla děti do plynu a ubezpečovala je, že je s nimi a nic se jim nestane. Vidíme vitrínku s dokumenty o vězních, ale také smlouvy o „prodeji“ těhotných a mladých žen na pokusy, aby rychleji otěhotněly. Ve zprávě stojí, že je potřeba další zboží, protože na tom posledním pokusy nevyšly. Už ani nevím, kudy a kam chodíme. Zastavujeme se v baráku věnovaném Bulharům. Je zde ze skla vytvořená napodobenina dobytčího vagónu v reálné velikosti. Dostáváme pokyn, ať si tam zkusíme stoupnout. Já a dalších 29 lidí si stoupáme do stísněného prostoru a čekáme pointu. „Takže ti, kteří jsou vyšší postavy a stojí někde u okýnka mají větší šanci na přežití – jsou u zdroje vzduchu. Ostatní se velmi pravděpodobně cestou udusí nebo budou ušlapaní. Ale vás je zde pouze 30, většinou v těchto vagónech bývalo minimálně 60 lidí, mnohdy více. Takže první „čistky“ proběhly už po cestě, která trvala několik dní.“ Tupě vystupuji z vagónu a pokračujeme dále. Pokračujeme do budovy věnované Čechům a zde je další zvláštnost - obrázky dětí a zápisky žen, které se nějakou záhadou dochovaly a našly. Jeden zápisek budí obzvláště hrůzu. Žena v něm píše, že její spoluvězeňkyni před očima utopila dozorčí právě narozené dítě a ona se zbláznila. Křičela, šplhala po budově a ostatní ženy nemohly spát. Ráno ji našly zastřelenou u drátů – pravděpodobně chtěla použít jedno ze dvou práv v táboře, právo na smrt. Ale Němci ji předběhli a zastřelili ji, aby nemuseli odpojovat obvod při odstavování.
Čeká nás poslední budova v tomto táboře – spalovna. Představa, že muži museli pálit své děti a manželky a bylo jim nakukáno, že po příjezdu záhadně onemocněli, je příšerná. A víte, co na dohled stojí? Dům hlavního SSmana, krásný, rodinný domek. Věděla jeho rodina, co se pár metrů od nich odehrává? Proč mi to tolik připomíná film, který jsme cestou sem viděli…
Naše putování Osvětimí končí, průvodkyně se s námi loučí na slunném prostranství, děkuje za naši trpělivost a doufá, že jsme si udělali obrázek, o co tu šlo a rozmyslíme si, jestli se budeme chtít k něčemu takovému časem přidat. A jestli už věříme, že holocaust skutečně byl. Zatleskáme, pomalu odcházíme, odevzdáváme sluchátka a nasedáme do autobusu, abychom přejeli do Březinky. Děsím se, jestli to ještě zvládnu, protože zde mají být mnohem horší podmínky než v Osvětimi. Přijíždíme a jako na potvoru začne svítit sluníčko a máme přenádherné počasí. Vystupujeme, vcházíme do pietního místa a rozhlížíme se. V popředí stojí jedna řada baráků, ze zbytku stojí jen půdorysy hraničních zdí. Kdyby měly všechny stát… Nedovedu si to představit…
Vstupujeme do prvního baráku a posloucháme výklad – jednoduché rychlé stavby, původně stáje pro dobytek. Profukovalo, žádné větrání, smrad, krysy, … Jediné, co tu bylo dobré, byl „pokus“ nechat židovské rodiny u sebe. Takže v pár barácích byly dohromady rodiče se svými dětmi převezené z Terezína (Terezin´s family). Všude jsou davy lidí, proudy, vzpomínková setkání, kytice, věnce… Vidíme barák se soc. zařízením, ale při výkladu pochopíme, že to je příliš skvostný název. Chytře vyřešené – co nejvíce děr v prknech jako záchody na co nejmenším prostoru. Procházíme, na konci vidíme zbytky plynových komor, slyšíme princip, ale já už nevnímám, nedokážu vstřebávat a utřiďovat informace. Na zdech byly škrábance nehtů, jak lidi šíleli, škrábali se jeden přes druhého a navzájem se ušlapali, udusili, uškrtili. Vše je v troskách – jak se snažili Němci na útěku vše zničit, aby jim to nikdo nemohl dokázat. Přicházíme k záchodům, které tu jsou pro návštěvníky postavené a kroutíme tak nějak hlavami. Jako bychom nebyli na tak hrůzném místě, ale v nějakém krásném parčíku. Okolo nás jsou stromky jako v nějakém hájku, sluníčko svítí…
Čeká nás poslední zastávka – umývárny pro Židy. Jejich štěstím bylo, že se Němci opravdu báli nemocí a pěkně je vždy „umyli“. A tak procházíme v duchu procesem, jako oni. Zde se museli vysvléknout, v další místnosti je tupou břitvou oholili a hodili na ně pálivý prášek jako dezinfekci, tady se museli umýt. Divíme se, proč je v této místnosti veliké skleněné okno přes celou místnost, ale vysvětlení na sebe nenechává dlouze čekat. SSmani chtěli své oběti co nejvíce ponížit, tak aspoň sledovali ženy, jak se umývají a sprostě na ně nadávali a popichovali je. Tady už dostali vyvařené oblečení, ale nikoho nezajímalo, jestli mu je velké/malé. Těsně před „umývárnou“ jsou veliké jámy, kde se pálily mrtvoly z plynové komory. A oni kolem toho museli chodit…
Už pomalu odcházíme a já se dávám do rozhovoru se svou věřící kamarádkou. Obdivuji, jak si i zde někteří víru a naději udrželi, na druhou stranu jiní ji naprosto ztratili… Bavíme se o tom, o tomto zážitku, nastupujeme do autobusu a odjíždíme domů. Pouští se film – Život je krásný. Nejprve si říkám, proč nám nenechají v klidu doznít myšlenky, taková komedie o ničem. Ale od půlky filmu je mi zase smutno. Zase se děj odehrává v koncentráku, ale děj končí „happyendem“. Kéž by to tak šlo ve skutečnosti, že je to jen soutěž, hra…
Ani nevím jak, přijíždíme do města a já se po příchodu domů vrhám do postele. Další den nejsem schopná jít do školy a několik dnů se vzpamatovávám z tohoto zážitku. Jak se vyrovnat s tím, že někde se konaly takováto zvěrstva? Já to už nezměním, ale můžu se svým životem snažit to nepodporovat, přestože jsem jedno zrnko písku…
]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120206-124941 Děkují!



Modrá je barva naděje a já ji prý rozdávám. To nevím, ale moc se mi líbí a bude mi ji alespoň připomínat ;-).
Ještě jsem nalezla přiložený dopis psaný překrásným písmem! Já musela být asi převelice hodná :-). Dokonce s pečetí! Ale ten vám neukážu :-P.
]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120202-222411 pampelišku? Tak tentokrát na exkurzi v červnu jsme fotily třešně. Přiznávám, pampeliška byla unikát a asi se mi nic takového v brzké době nepovede. Hold, každý den není posvícení. Ale jak ty byly sladké. Chodily jsme dva dny ze tří na třešně a višně, úplně černé (pravda, byly to ty plané u cesty, ale co na tom sejde). Když nás třídní šla zkontrolovat jedno odpoledne na chatku a viděla nás na posteli se špinavýma tričkama, bála se, jestli nám není ouvej. A to byla jen slast.
A nevím, jestli to Vendy udělá zase takovou radost, ale třeba to úsměv vyčaruje, takže pro Tebe :-).










Začínám se čím dál více těšit na vodu :-). Jo, pokud se chcete zasmát, jako angličtinářka dneska - známe se s upírkem asi 10 let pouze ze školních lavic, po škole spolu nikam nechodíme :-).]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120131-120724 Babička, pohádky od Němcové, Erbena, pohádky z promítačky na zeď, Děti z Bullerbynu, Boříkovy lapálie, Lenka a dva kluci, Eliška a táta král, série Kája Mařík, Řídících Márinka třeťačkou, Broučci, …

2. Co právě čteš?
Lolitu od Vladimira Nabokova a Nepřátelé od Maxima Gorkijeho.

3. Máš právě nějakou rezervaci v knihovně?
No, ale na vědeckou literaturu; jinak jsem si chtěla zarezervovat Krysaře od Dyka, ale všechny výtisky (a že jich je přes 20) jsou rozpůjčované.

4. Knižní zlozvyk?
Číst všude, kde to jde i nejde, a po dočtení se odhodlávat jít do knihovny, která je z ruky. A nevnímat okolí.

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Zmíněné dvě rozečtené knihy a pak asi 4 (Pedologie, Sborník těžkých kovů, Toxické kovy v životním a pracovním prostředí člověka, …). Ještě vlastně Racka od Čechova, kterého jsem zatím nestihla vrátit.

6. Máš čtečku e-knih?
Ne a zatím mě „odpuzuje“.

7. Preferuješ číst jen jednu, anebo vícero knih najednou?
Jednu, ale často čtu dvě rozdílné (jako např. teď – drama a prózu). Podle velikosti kabelky si jednu vezmu nebo ve které jsem napnutější.

8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Myslím, že ani ne. Naopak se více nutím o knihách psát, protože čtenářský deník se už 5 let nevyžaduje.

9. Nejhorší kniha, kterou jsi tento rok přečetla?
Tak letos jsem toho samozřejmě moc nepřečetla, ale loni si také nic neuvědomuju.

10. Oblíbená kniha, kterou si tento rok přečetla?
Drž mě pevně, miluj zlehka aneb Příběhy z tančírny Century od R. Fulghuma, Racek od Čechova, Dopisy Samovi od D. Gottlieba, Revizor od Gogola, … Ale to asi není jen z letoška a loňska, sama nevím.

11. Jak často čteš knihy mimo svého oblíbeného žánru?
Nemám vyloženě oblíbený žánr, i když poslední dobou vedou dramata (k nim čtu po kapitolkách knihy na zamyšlení – Jedno potěšení týdně od Pinknerové, stejně jako Nebiblické příběhy, Slepičí polévka pro duši teenagera, Příběhy pro potěchu duše, …). Jediný žánr, který se mi těžko čte, je scifi a fantasy. Ale Hobit se mi líbil, Pán prstenů mě už tolik nezaujal, nedočetla jsem ho.

12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?
Když ji potřebuji na rozbor do literatury, ale obvykle se vracím ke knihám, které měly hlubší myšlenku nebo mě rozesmály a už si je moc nevybavuji.

13. Dokážeš číst v autobuse?
Jedno z nejoblíbenějších míst – ale ne moc dlouho, do 30 minut.

14. Oblíbené místo na čtení?
Doma na posteli, v lese, v parku, v altánku na školní zahradě, v knihovně, na okně, …

15. Zásady při půjčování knih?
Vrátit v pořádku.

16. Děláš knihám somárske (= oslí) uši?
Ne, knihy jsou pro mě pokladem.

17. Píšeš si na okraje stran poznámky?
Ne, jen do skript.

18. A do učebnic?
Viz. 17. (skripta = wordovské materiály od vyučujících, …)

19. Ve kterém jazyku čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládneš?
Česky, když je slovenská knížka, také mi to nevadí. Anglicky jsem chtěla jednou, ale myslím, že jsem nakonec nezačala. Delší dobu čtu Hugo et les cartes magiques (C. Favret) ve francouzštině, ale asi půl roku (potřebuju na to větší soustředění a nepřečtu toho moc naráz, jen půl kapitolky např.)

20. Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?
Myšlenku do života, citát, zajímavý básnický obrat, …

21. Co musí kniha mít, abys ji doporučila dále?
Asi to samé.

22. Oblíbený žánr?
Nemám vyloženě oblíbený žánr, ale mám ráda dramata, pohádky, knihy ze života na zamyšlení, příběhy, poesii, …

23. Žánr, který čteš nejméně (ale chtěla bys víc)?
Právě poesii.

24. Největší inspirativní kniha, kterou si tento rok četl?
Zmíněné Drž mě pevně, miluj zlehka od R. Fulghuma, Dopisy Samovi od D. Gottlieba a Racek od Čechova.

25. Oblíbená svačinka k čtení?
U čtení většinou nejím ani nepiju, spíše u učení mám strašný hlad.

26. Jak často vybíráš knihu podle obálky?
Prakticky nikdy.

27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?
Skoro nikdy, nějak si na knize najdu vždy něco, co mě zaujme.

28. Co psaní negativních recenzí?
Viz bod výše.

29. Kdybys mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?
Ruština (základy mám) nebo polština.

30. Největší knižní výzva?
Hobit.

31. Největší knižní výzva, do které se stále bojíš jít?
Anna Karenina, Evžen Oněgin asi.

32. Oblíbený básník?
Prakticky kdokoli, Shakespear není špatný. Spíše jde o báseň a až poté o jejího pisatele.

33. Kolik knih si obyčejně půjčuješ z knihovny?
Asi 2-3, nechci si jich půjčovat moc, abych nečetla všechny naráz a spíše se nutím tam častěji chodit.

34. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, aby sis ji přečetla?
Vždy jsem se ji snažila rozečíst, ale třeba se mi nepovedla dočíst. Např. Dekameron jsem musela vrátit kvůli prázdnin a pak byl vždy půjčený, takže jsem zatím nepokračovala. Umění milovat od Ovidia jsem vrátila po asi třetině čtení, nelíbilo se mi to, a u Oněgina jsem se ztratila na první straně. Pán prstenů mi už nepřišel tak dobrý jako Hobit.

35. Oblíbená knižní postava?
Jejda, každá mě něčím okouzlí.

36. Oblíbený knižní záporák?
Žádný mě nenapadá.

37. Knihy, které si obyčejně beru na prázdniny?
Když jedu jednou za rok na dovolenou jako opravdu dovolenou s rodinou, beru na každý den dovolené jednu knížku, co zrovna najdu a nečetla jsem ji (takže posledně to byl mix od Cooka, Haileyho, Francise a série Angelik). Jinak prázdniny trávím s dětmi a tam nemám čas ani spát a čistit si zuby, natož číst :-).

38. Nejdelší doba, kterou jsi nečetla?
Měsíc kvůli otřesu mozku asi. A možná ještě jednou měsíc kvůli ročníkové práci (to jsem četla jiné knihy a ty se nepočítají)

39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla dočíst?
Viz. bod 34.

40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?
Otázky, chození do místa, kde čtu, někdy hudba, …

41. Oblíbená filmová adaptace?
Jejda, asi mě žádná nenapadá.

42. Adaptace, která tě totálně zklamala?
Pamatuju si, že jsem plakala, když dávali jako večerníček Tajemství proutěného košíku a mě přišlo, že je to jinak, než knížka. Jinak si zase nic nevybavuju.

43. Jak často čteš spoilery?
Skoro nikdy, ale někdy je nevědomky napsán v obsahu knihy na obálce nebo předmluvě (oboje poctivě čtu).

44. Nejvíce peněz, které jsi najednou utratila v knihkupectví?
Knihkupectvím se snažím vyhýbat, protože koupenou knihu přečtu za dva dny a pak si říkám, jestli se mi to vyplatilo :-). Ale teď jsem do něj chodila skoro každý měsíc, protože jsem kupovala knížky na narozeniny rodině a přátelům. A s jednou jsem udělala radost i sobě (asi, kniha na týden a já ji přečetla za den a noc). Takže když už jdu, krotím se na jednu knihu a od toho se odvíjí cena. Nejvíce samozřejmě stojí učebnice, když je neseženu v antikvariátu / bazaru.

45. Jak často knihu před čtením prolistuješ?
Když nejdu na jistotu a hledám, co si vlastně chci půjčit. A vždy, když knihu kupuji.

46. Důvod, pro který by si v polovině knihy čtení vzdal?
Čas, který bych musela naplnit akutně jinak

47. Máš rád knihy uspořádané?
V knihovně samozřejmě podle autora. Doma už je nějaký systém a ten dodržuju, kromě své knihovničky s novými přírůstky, tam se odhodlávám je uspořádat.

48. Skladuješ a schováváš si knihy nebo je po přečtení posouváš dál?
Když si knihu koupím, tak si ji schovám, nebo když ji dostanu. Případně ji někomu půjčím, ale daruju jen nově koupené.

49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?
Vulgární, přespříliš moderní, …

50. Kniha, která tě rozesmála?
Tak to by byl zase výčet. Jedna z těch posledních byla Romeo a Julie.

51. Kniha, která tě rozhněvala?
Aktuálně čtená Lolita.

52. Kniha, která tě rozplakala?
Válečné knihy, některé scény v oblíbených knihách, …

53. Kniha, od které jsi neměl žádné očekávání, ale nakonec se ti líbila?
Byla jsem zvědavá na Racka od Čechova a Drž mě pevně, miluj zlehka od Fulghuma; obě přeplnily očekávání.

54. Kniha, od které jsi očekával moc, ale nakonec se ti vůbec nelíbila?
Možná báječná léta pod psa od Viewegha.

55. Oblíbené čtení na odreagování?
Čtu kvůli odreagování :-).

Autorka: Luu-san
Nález: Lowiska]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120130-223748
Protože fráze „to bude dobrý, nic si z toho nedělej, zvládli to lidé před tebou“ jsou největší hloupostí, jakou můžete člověku v krizi či psychickém šoku říct. V rámci přednášky jsem si obzvláště vzpomněla na svou situaci před rokem a půl, která mě ale pořád po chvilkách provází do teď. Vy, co mě znáte déle, si vzpomenete na úraz, ze kterého jsem měla delší dobu něco, čemu se možná říká trauma či krize. A s čím jsem se po pár týdnech setkávala? Nepochopením, že svůj úraz stále řeším, že nejsem vděčná, že jsem v pořádku, že jsou horší věci, moc to prožívám a není normální, že já nejsem OK. A co mi doopravdy pomohlo? Objetí rodičů, starost, objetí nejbližších přátel, pochopení a práce se mnou. A nejvíce mě posunulo vrácení se na osudné místo po čtvrt roce. Jenže po roce se nám na táboře přehnalo minitornádo a bylo to zpátky. A zase mi pomohli ti samí lidé. Vážně mi nepomohlo to, že nejsem normální a moc to řeším. Ale obyčejné objetí a starost. Do teď si pamatuju, co mi vykládal zdravotník v sanitce, když jsme jeli do nemocnice (pamatuju si toho druhého, protože mě na půli cesty překládali ze sanitky do sanitky v dešti) – že slečny s mým jménem jsou prý pěkné, on má totiž jmenovkyni sestřenici, že je to legrace, protože projíždíme křižovatkou a máme vodu nad podvozek a jestli se mi pohodlně leží. A zbytek zdravotnického personálu? Co děláte v bouřce v lese? Já tam šla, když bylo hezky. To vykládejte někomu jinému…
Když je někomu zle na dušičce, potřebuje možná banálnější věci, než byste si mysleli. Ne nadarmo psychologové v terénu nosí pití, sladkost, deku, mobil a baterku. Když jste v šoku, potřebujete bezpečí, klid a jistotu. Potřebujete se zklidnit, napít, smýt ze sebe „špínu bolesti“. Když vám voda vezme dům, nepotřebujete psychický rozbor, ale odklidit špínu. Pár mých přátel pomáhalo při záplavách odklízet špínu. A v průběhu toho byli nucení poskytovat často psychickou pomoc – lidé se jim při odklízení bahna začali svěřovat, jak je jim hrozně, že neví co dál… A oni museli reagovat.
Co je teda podle mě a mých poznatků první psychická pomoc? Budu hodně opakovat slova přednášejícího – v tu chvíli jsem tam já pro toho člověka. Já ho netáhnu, netlačím ani nebrzdím k rozhodnutí nebo činnosti. Jdu půl kroku za ním a v případě pádu ho chytám. On musí vědět, že tam nejsem z donucení, ale že mu chci pomoct a záleží mi na něm. Že když má pocit, že to není v pořádku, neshazuju ho. Jakmile se nedaří, pomáhám mu ohraničit, co se nedaří, protože se daří jiné věci. Věřím, že jste každý prožili nějakou svou „krizi“, protože tohle slovo používáme na všechno, co psychická krize ve skutečnosti není. Ale zkuste si z toho vzít, co vám vadilo, jak ostatní dělají vám. Protože jednou budete muset tu první pomoc dát někomu vy…
]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120126-172700
Učím se spojovat slova do veršů a už zvládnu opakovat krátké pohádky. A někdy si k nim něco přidám, co mi má fantazie zrovna dovolí. A taky mám spoustu kamarádů, vlastně jste to vy. Moc rád si s vámi hraji a povídám. Snad už v polovině případů mluvím srozumitelně, ale co byste ode mě očekávali, jsou mi teprve tři roky. A občas porozumím i abstraktním věcem, že to bude brzy, že to přejde a že láska je velká věc.
Ač se to nezdá, pamatuji si toho hodně z minulosti. Pamatuji si svá první slova, své první obrázky a první tety a strýčky, kteří za mnou přišli. Mám je moc rád. Také se pořád ptám, vím, že je to se mnou už k nevydržení. Ale pořád přemýšlím, jak ten složitý život vlastně funguje. Také mám moc rád překvapení.
Nenechte se však zmýlit. Přestože mám teprve tři, mám už i svá trápení a noční můry. Ale vy tu vždycky jste, pochováte mě a utěšíte.
Teto Vendy, Mniško, Maškarádo, Elisis a strýčku Pavle, zítra mi jsou tři. Tak proč to neoslavit, oslavy mám rád (i když toto je všechno, co vám asi ukážu; v jednom kole něco prozkoumávám, tak vám to zmiňuji den předem, abyste byli v obraze). A proto jsem rád, že se připojí i spousta neznámých lidí, kteří si mě prohlédnou a putují dál.
Tak všechno nejlepší
Váš berry.commixture.com

P.S. Znáte moji maminku? Často někam jezdí, ale teď je zrovna se mnou. A pořád mi opakuje, že nejsem náhoda a že můj život má nějaký smysl. A že nebýt jejích rodičů, sourozenců a celé rodiny, asi bych se nikdy nenarodil a nebylo by mi tak dobře. A že kdyby se o mě nestarala, dost možná by zahodila dar, který dostala. A ona si dárků moc váží, hlavně Dárců.

]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120124-081327 Název knihy: Romeo a Julie
Autor: William Shakespeare (překlad: Martin Hilský)
Nakladatelství: Atlantis Brno
Rok vydání: 2006

Obsah: Tato tragédie s 5 hlavními dějstvími vypráví o tragické lásce dětí dvou nenáviděných rodů ve městě Verona – Montekové a Kapuleti. Proč se tyto dva rody tolik nenávidí není vysvětleno, ale na každém rohu na sebe vzájemně tasí sluhové nebo se alespoň slovně popichují. Romeo (syn Monteků) je nešťastně zamilovaný do jakési Rosaliny a jde na ples pořádaný Kapulety, aby na ni zapomněl. Zde se potká s Julií (neví, kdo je kdo) a vzájemně se zamilují. Jakmile však Julie zjistí, kdo Romeo je, chce na něj kvůli své rodině zapomenout. Romeo ovšem přichází s lepším nápadem, že je mnich Vavřinec oddá. Mnich s tím souhlasí s vidinou smíření obou rodů. Tajně se uskuteční svatba, ale krátce po ní ,při typické šarvátce, zabije Romeo nedopatřením, kde se snaží urovnat celý spor, Juliina bratrance Tybalta. Veronský kníže vyhání Romea z města a ten se i s Julií souží kvůli vzdálenosti a nešťastné události. Mezitím, kdy se chystá pohřeb Tybalta, se o Juliinu ruku uchází hrabě Paris (příbuzný Veronského knížete) a Kapuleti mu Julii ihned zaslíbí. Ta se snaží svatbu co nejvíce pozdržet, protože už vdaná je. Protože však nic nepomáhá a svatba se chystá pouze pár dnů po pohřbu, odhodlá se k riskantnímu kroku. V předvečer svatby vypije lahvičku s uspávací látkou, po které vypadá, že je mrtvá. Mnich Vavřinec má mezitím zajistit doručení dopisu Romeo ve vyhnanství, aby po „pohřbu“ Julie ji vysvobodil z hrobky a mohli spolu utéct. Naskytne se malý problém, který doručení dopisu pozdrží – mor – a dopis se k Romeovi nedostane. Myslí si, že Julie doopravdy umřela a vloupá se k ní do hrobky. Setká se tam s Parisem a v souboji ho zabije. Poté vypije lahvičku jedu a umírá vedle Julie. Krátce poté se Julie probouzí, uvidí mrtvého Romea a propíchne se jeho dýkou. Právě přichází oba rody, kníže, mnich a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Mnich přiznává pravdu a oba rody se usmiřují.
Ukázka:
Romeo: Já celou noc byl, otče, v sedmém nebi.
Vavřinec: Mladý pán zhřešil! S Rosalinou, že by?
Romeo: Já zapomněl už jméno Rosalina
a s ním i kletbu, kterou připomíná.
Vavřinec: A dobře děláš. Proč jsi nemohl spát?
Romeo: Všechno vám, otče, vypovím, a rád.
K přestřelce došlo v domě Kapuletů,
zasažen byl jsem střelou lásky v letu
a ránu oplatil. V mých silách není
vyléčit velmi vážné poranění,
jež utrpěl jsem já i nepřítel:
ujměte se nás jako léčitel.
Vavřinec: Co mi tu říkáš, zrovna jasné není,
jen jasná zpověď vede k rozhřešení.
Romeo: Jasně vám říkám: dcera Kapuleta
se včera stala středem mého světa,
Já jí dal srdce, ona své mi dala,
schází jen slova, co by požehnala
našemu svazku. Rád vám na otázku,
jak jsem si našel svoji velkou lásku,
odpovím pak. Teď volám do nebes:
Oddejte nás, moc prosím! Ještě dnes!
Vavřinec: Františku svatý, on má zase jinou!
Skoncovals rychle s tou svou Rosalinou.
…
Vlastní názor: Zajímavostí jsou sonety v rozmluvách Romea a Julie, které jsou mnohdy až příliš „sladké“ a kontrast s přízemním slovním popichováním Romeového bratrance a sluhy. Velký vliv na příjemné čtení má tento překlad a lepší pochopení („každý říká sorry a to je fajn, jak by nebylo jiného slova“).
]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120116-165254 Seznam povídek a příběhů, které na sebe navazují:
Nová práce - vlastní kategorie
Změna v životě baletky - vlastní kategorie
Sluníčko: 1, 2
Putování za pramenem: 1, 2, 3
Už aby to bylo za mnou: Už aby to bylo za mnou ,Loučení, Vánoční dárek]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120116-162848 Název knihy: Černý obelisk
Autor: Erich Maria Remarque
Nakladatelství: Svoboda - Libertas
Rok vydání: 1993

Obsah: Hlavní hrdina Ludvík Bodmer pracuje v pohřebním ústavu a kniha vychází z jeho popisu meziválečného Německa. Hledá svou pravou lásku, píše básně a chodí do psychiatrické léčebny za Isabelou, se kterou se snaží bavit. Jeho popis není nijak uhlazený, společně i s vulgarismy a problémy, které se váží k neustálé inflaci. Inflace neustále stoupá, takže lidé nemají na základní potřeby, prodají vše, co mají a otráví se plynem. Těchto případů přibývá a kurz je jiný vždy ráno i večer. Jednoho dne však nastane obrat, změní se měna a vše je opačně a lidé mají alespoň trochu peněz. Ludvík tuší, že práce v pohřebním ústavu není to pravé pro něj a hledá něco nového. Nakonec najde místo v novinách v Berlíně, kam odjíždí. Isabela se totiž uzdravila a absolutně si jej nepamatuje, takže zde nic nedrží. Přichází 2. světová válka a když se chce Ludvík vrátit zpět do rodného místa, najde jen rozvaliny. A proč Černý obelisk? Je to náhrobek, který nemohl prodat už zakladatel firmy a Ludvík ho prodá jako poslední věc při odchodu z firmy.
Ukázka:"Chtěl bys vidět něco, co tě chytí za srdce skoro tak jako Rembrandt?" ptá se Jiří.
"Tak ukaž!"
Vybalí cosi z kapesníku a cinkne tím o stůl. Teprve po chvíli to poznávám. Hledíme na to s dojetím. Je to zlatá dvacetimarka. Naposledy jsem ji viděl před válkou. "To byly časy!" povídám. "Panoval mír, vládla jistota, urážky Veličenstva se odpykávaly na pevnosti, nikdo nevěděl, co je to Stahlhelm, naše matky nosily korzety a blůzy s vysokými límci vyztuženými kosticemi, platily se úroky, marka byla stejně nedotknutelná jako Bůh a každé čtvrtletí člověk klidně odstřihl kupóny státních půjček, které mu vyplatili ve zlatě. Dovol, ať tě políbím, třpytivý symbole zapadlé doby!"
Vlastní názor: Kniha se mi velice líbila a dojala mě. Je sice psychologická, ale vše mi něco dalo. Rozhovory s Isabelou v léčebně, která je schizofrenička, bez obalu popsané Německo, kdy všichni s válkou nesouhlasí, ale nemohou nic dělat. Přiblížilo mi to tehdejší dobu.]]> http://berry.commixture.com/index.php?entry=entry120111-220731 po přírodě v jisté části země
vzpomínek mám odtud plno
překvapení přišlo dnes na kartě.


Pozdrav s fotkou odtud hladí
místa, která trošku znám
pěkná slova povzbuzení
písmenka si pročítám.

Je mi nějak pěkně teplo
na tváři je malý úsměv
není mi už tolik chmurno
za vše může malý, náš svět.

V myšlenkách už bloudím kopci
prohlížím si vrcholy s čepičkami sněhu
moje srdce škemrá, to chci,
třeba si brzy na rozkvetlé louky lehnu.

Budu chodit s batohem po stráni
hledat svou rozkvetlou rostlinku
podržím malý květ ve své dlani
vyslovím děkovnou myšlenku.

Do té doby musím trochu čekat
než k nám přijde svěží jaro
probudí hůlkou místa daleká
ať už je to, prosím, brzo…

]]>