Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉

Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.

Celý příspěvek →