(Insta)cit #2

Po měsíci vidím a cítím slunce. Koleje se lesknou pod kapkami vody předešlého deště, který vyčistil město od protivného smogu, líp se dýchá. Z oken kolejí padá jako list papírová taška, vítr nadzvedává sukýnky padlým lístkům. V parku roztává sníh, ze sněhuláků zbývají už jen nožky a žlutou trávu pokrývá led. Ve stromech zpívají ptáci, přivolávají jaro, mládež se nahrnula do parku a sedí na opěradlech laviček či zkouší poprvé v novém roce asfalt pokřtít Vánočními míči. Ve školce jsou nové dřevěné přirozené prolézačky, které zatím zejí prázdnotou. Na rozdíl od keřů, ve kterých jsou zapomenuté barevné míčky, které se odkryly pod sněhem. Sluníčko barví hnědé listy do červena. Pěšina je pokryta posledním kusem ledu, na kterém bych spadla, v cuku letu. Nezařazené. Jako mé pocity posledních měsíců. Jeden (po)cit ale mám. Přichází jaro.