Pro Mooony – Nová práce (13)

Nevím, co se dělo během toho, co jsem mluvila. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Sledovala jsem své prsty a až jsem skončila, lekla jsem se, kolik a co jsem vlastně řekla. Cítila jsem, jak se mi po tváři začíná koulet slza. Ale v zápětí jsem ucítila něčí prsty, jak ji stírají. Cukla jsem hlavou a podívala se směrem, kterým jsem ho tušila. Stál tam, vedle mě, ale jeho oči zase říkaly něco jiného. Leskly se, jenže teď v nich byla cítit síla, vyrovnanost a něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Opatrně mě postavil a já se na něj stále nechápavě dívala. Usmál se a jediné, co řekl, spíše zašeptal, bylo: „To je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi mohla z té Francie přivést.“ Usmála jsem se na něho a on mě chtěl obejmout, ale přerušilo nás vyzvánění mého mobilu. Zašklíbla jsem se, ale on jen řekl: „Běž, když jsem to vydržel do teď, tak těch pár minut taky zvládnu.“ Neochotně jsem se vydala do kuchyně k mobilu, kde zůstal. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval příjemný hlas Lukáše.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (12)

Trochu se mi rozklepaly ruce, ale během chvilky se vše vrátilo do normálu. Uvařila jsem si čaj a mezitím, co chladl, jsem rozčesala své ještě trochu vlhké dlouhé kudrnaté blond vlasy. Na první pohled musím asi vypadat jako nějaká barbie. Líbí se mi i takové barvy – růžová, červená, fialová. Ale rozhodně taková nejsem. Například bych si nedokázala vzít kozačky a krátkou jeansovou sukni. Takže to mě tak trochu utěšuje. Raději jsem přerušila bezúčelné myšlení a soustředila se na rozčesání vlasů. Pak jsem si šla pro košili a cestou zpátky ohrnovala rukávy. To je taky jedna z věcí, které mě dost charakterizují. Mám ráda styl tričko a košile.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (11)

Seděla jsem v letadle. Dva dny utekly jako voda a já si jen snažila v hlavě srovnat, co udělám. Radši jsem to vzdala a vytáhla knížku. Zanedlouho jsme dosedli na přistávací dráhu, byli odbaveni a já se vydala za vítající skupinkou hochů. Lukáš a jeho dva uličníci. Jsou to raraši, ale moc hodní. Přivítali mě, kluci si mě vzali mezi sebe a Lukáš mi vzal kufr. Lukáš moc nemluvil, věděla jsem, že si popovídáme až doma, ale kluci na mě hrnuli jednu novinku za druhou. Zdárně jsme se po vyčerpávající cestě autem dostali domů k Lukášovi a Míše.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (10)

Probudila jsem se do zasmušilého pondělního rána. Víkend byl skvělý, plný zážitků. Vrátila jsem se do svých dětských let, s celou rodinou jsme se pořádně vyblbli. Rychle jsem vylezla z postele, otevřela okno dokořán a sedla si k němu. Když jsem měla pocit, že brzo nastydnu, přivřela jsem ho, spáchala ranní hygienu a převlékla se. Franco pracuje kousek od místa, kam mám nastoupit, takže jsme byli domluvení, že mě odveze. Scházela jsem potichu do kuchyně, právě včas. Nasnídali jsme se a vydali se na cestu. Franco mě vysadil asi dva bloky od místa, kde byla laboratoř. Rozloučili jsme se, domluvili se na odpoledním srazu a já se vydala. Našla jsem to rychle, vstoupila a zařadila se do provozu. Vše bylo předem domluvené, takže žádné komplikace nenastaly.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (9)

U večeře jsme si povídali, přece jen jsme se delší dobu neviděli. Franco povídal o své práci, děti se předháněly ve svých říkankách a Linda přizvukovala. Všichni pochvalovali večeři – přece jen česká klasika chutná jinak než francouzská vybraná jídla. To je taky jeden z důvodů, proč se na mé návštěvy tak těší. Když jsme dojedli, všichni pomáhali uklízet. Vždy, když jsem tady, mám pravý pocit rodiny. Soudružnost, ochota, láska a všechno, co k tomu patří jde úplně cítit ve vzduchu. Franco popadl Nicolase do náruče a šel ho vykoupat, aby ho mohl uložit. Bea si žádala mě, takže za chvíli jsem s ní udělala to samé. Před spaním jsem jim zazpívala nějakou českou písničku, u toho usnou vždy zaručeně.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (8)

„Děkuji. Večer ti zavolám. Pozdravuj děti a manželku. Ahoj.“ Když jsem vystupovala, myslela jsem, že se rozbrečím. Ani jsem nevěděla proč. Snažila jsem se uklidnit a za chvíli se mi to téměř povedlo. Začala jsem se usmívat a zamávala Idě. Pokračovala jsem do své laboratoře. Když jsem tam přišla, odložila jsem si batoh, oblékla plášť a pokračovala ve své práci. Ale na mém stole něco leželo. Pomalu jsem k tomu přišla a zjistila, že to je bonboniéra. Byl u ní vložený lístek – „Promiň za včerejšek, asi je to na Tebe moc rychlé. Omlouvám se. R.“

Celý příspěvek