Zatím ne

Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉


Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.

Celý příspěvek

Čas to říct…

… a posunout se dál. (nic neupravuji, opisuji z deníčku, kde jsem to zapisovala během léta v průběhu pár týdnů při vyrovnávání se – to pro formu zápisu) Na dědečkovo přání 🙂
Edit: 27. 11. 2013, 21:21 přidána fotka

Tábor s dětmi – dojela jsem v neděli večer a děti hned běžely za mnou, aby mě objaly. Bylo to pro mě neuvěřitelně silné a věděla jsem v tu chvíli, že mě neuvěřitelně milují…
Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (13)

Nevím, co se dělo během toho, co jsem mluvila. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Sledovala jsem své prsty a až jsem skončila, lekla jsem se, kolik a co jsem vlastně řekla. Cítila jsem, jak se mi po tváři začíná koulet slza. Ale v zápětí jsem ucítila něčí prsty, jak ji stírají. Cukla jsem hlavou a podívala se směrem, kterým jsem ho tušila. Stál tam, vedle mě, ale jeho oči zase říkaly něco jiného. Leskly se, jenže teď v nich byla cítit síla, vyrovnanost a něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Opatrně mě postavil a já se na něj stále nechápavě dívala. Usmál se a jediné, co řekl, spíše zašeptal, bylo: „To je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi mohla z té Francie přivést.“ Usmála jsem se na něho a on mě chtěl obejmout, ale přerušilo nás vyzvánění mého mobilu. Zašklíbla jsem se, ale on jen řekl: „Běž, když jsem to vydržel do teď, tak těch pár minut taky zvládnu.“ Neochotně jsem se vydala do kuchyně k mobilu, kde zůstal. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval příjemný hlas Lukáše.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (12)

Trochu se mi rozklepaly ruce, ale během chvilky se vše vrátilo do normálu. Uvařila jsem si čaj a mezitím, co chladl, jsem rozčesala své ještě trochu vlhké dlouhé kudrnaté blond vlasy. Na první pohled musím asi vypadat jako nějaká barbie. Líbí se mi i takové barvy – růžová, červená, fialová. Ale rozhodně taková nejsem. Například bych si nedokázala vzít kozačky a krátkou jeansovou sukni. Takže to mě tak trochu utěšuje. Raději jsem přerušila bezúčelné myšlení a soustředila se na rozčesání vlasů. Pak jsem si šla pro košili a cestou zpátky ohrnovala rukávy. To je taky jedna z věcí, které mě dost charakterizují. Mám ráda styl tričko a košile.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (11)

Seděla jsem v letadle. Dva dny utekly jako voda a já si jen snažila v hlavě srovnat, co udělám. Radši jsem to vzdala a vytáhla knížku. Zanedlouho jsme dosedli na přistávací dráhu, byli odbaveni a já se vydala za vítající skupinkou hochů. Lukáš a jeho dva uličníci. Jsou to raraši, ale moc hodní. Přivítali mě, kluci si mě vzali mezi sebe a Lukáš mi vzal kufr. Lukáš moc nemluvil, věděla jsem, že si popovídáme až doma, ale kluci na mě hrnuli jednu novinku za druhou. Zdárně jsme se po vyčerpávající cestě autem dostali domů k Lukášovi a Míše.

Celý příspěvek

Pro Mooony – Nová práce (10)

Probudila jsem se do zasmušilého pondělního rána. Víkend byl skvělý, plný zážitků. Vrátila jsem se do svých dětských let, s celou rodinou jsme se pořádně vyblbli. Rychle jsem vylezla z postele, otevřela okno dokořán a sedla si k němu. Když jsem měla pocit, že brzo nastydnu, přivřela jsem ho, spáchala ranní hygienu a převlékla se. Franco pracuje kousek od místa, kam mám nastoupit, takže jsme byli domluvení, že mě odveze. Scházela jsem potichu do kuchyně, právě včas. Nasnídali jsme se a vydali se na cestu. Franco mě vysadil asi dva bloky od místa, kde byla laboratoř. Rozloučili jsme se, domluvili se na odpoledním srazu a já se vydala. Našla jsem to rychle, vstoupila a zařadila se do provozu. Vše bylo předem domluvené, takže žádné komplikace nenastaly.

Celý příspěvek