Když jsem byla na dovolené v cizí zemi, Islandu, zaujala mě jedna věc. Příroda tam byla nádherná, ale v jednom úseku byla jiná. Pláň byla dlouhá, bez zelené přírody, voda v potocích také najednou nebyla nejčistší a my uviděli dlouhou rovinu plnou pomníčků z kamenů. Takoví kamenní sněhuláčci. Zastavili jsme, abychom zjistili, o co se jedná.
Ráno se mi nechtělo vstávat. Protože jsem se rozhodovala, co budu dělat, bylo hezky, ale já se příliš bála. Nakonec jsem si udělala ovesnou kaši s kokosem, oblékla si spodní vrstvu, odhodlala se poprvé zavolat taxi (domluvit adresu a u toho nezapomenout dýchat), na to navléct horní vrstvu, jít před dům, kam zrovna taxi přijíždělo (snad to byly jen 2 minuty) s batohem nutného vybavení. Pan řidič byl milý, trochu mě zaskočila jeho věta kam mě odveze (tak mi ji musel zopakovat) a vyjeli jsme. Do lyžařského resortu pod horou Hlídarfjall.
Ráno jsem se vzbudila odpočatá před budíkem a cestou na záchod kontrolovala boty – Sika doma, Arnie nikde. Bohatě jsem posnídala vločky s bílým Skyrem a marmeládou a do práce na pokyn Siky vyšla sama, že bude mít zpoždění. U oblečení jsem měla malou krizi – moje velikost nebyla, tak jsem si musela vzít o číslo menší halenu a o číslo větší tmavě modrý srubs. Bylo mi hloupé se jít přehrabovat do jiných barev. Ale zítra to klidně udělám 🙂 Koupila jsem si lístky na oběd a hurá na MR.
Před spaním mi to nedalo a rozbitou lopatou na sníh, kterou tu máme, jsem odhrnula sníh od vchodu, protože dveře šly stěží otevřít, tak ať se spolubydlící v pohodě vrátí. Ráno jsme zase měly nasněženo 🙂 Já zase posnídala bílý Skyr s vločkami a marmeládou, uvařila si meltičku a cestou do nemocnice jsem se přímo před ní zase rozplácla. Naše boční cesta nebyla odhrnutá, ale hlavní jo a vlastně to tam paradoxně více klouzalo.
Že není taková tma jsem se přesvědčila v noci, kdy jsem najednou neměla absolutní tmu, ale přes závěsy mi prosvítalo. Nezvyklé po týdnu. (doma na to zvyklá jsem normálně) Spala jsem tedy opět mírně neklidně, ale ráno vstala, pořád (nebo už zase) sněžilo, já si posnídala kaši a chystala se na celodenní, nebo přinejmenším půldenní výlet. Konečně došlo na hromádku outdoorového oblečení.
Ráno jsem se vzbudila brzy. Zvyk železná košile, ale nevadí mi to, aspoň to znamená, že si tvořím režim. Po chvilce lenošení v teple jsem se přemohla na sprchu. Až jsem se zase zachumlala do teplého oblečení, slavnostně jsem si pustila Třinecký koncert i s obrazem a usmívající se A., snědla zbytek bábovky od maminky s lesním Skyrem a když je ta sobota, dala si bílou kávu (zasvěcenci ví, že nemluvím o kofeinu). V 10 hodin jsem pomalu vyšla směr kostel a přestože východ slunce měl být až za hodinu, venku bylo zvláštně. Mraky se šplhaly pomalu po úbočí hor vzhůru a všude bylo tak, jako když se u nás stmívá. Dole u přístavu jsem viděla přeplněné fitcentrum lidmi – stroje, v horním patře kruhový trénink. A lidé se trousili na výletní plavbu za velrybami. Já si šla tak porůznu stále dokola, až jsem došla k zavřenému kostelu.
Večer mi to nedalo a protáhla jsem se před spaním podle aplikace, když všichni okolo mě pořád cvičí. Přečetla kapitolu knížky a za zvuku znepokojivého vichru usnula. Zneklidňovalo mě to, ale když jsem si představila, že spím v autě vedle (m)Lékárníka a houpání, usnula jsem jedna dvě. Ráno jsem se tedy vzbudila až s budíkem, zacvičila si (je to ale blbé, když nemám žádnou podložku – asi použiju pytel od nemocničního prádla). Posnídala kousek bábovky se Skyrem s lesní směsí (tvarohovější než ten crém brulé, co chutnal jako vydatná vanilka) a s holkama jsme šly do nemocnice. Vichr ještě mírně dozníval a teplota klesla k 11 °C. Dnes jsem měla náladu na modré oblečení.
Ana říkala, že mě ráno budit nebude, ať se vyspím, když jdu první den na později. Vzbudila jsem se sama, ale lenošila v posteli, dokud jsem neslyšela holky odcházet. Pak jsem se opláchla a učesala, to jediné, co jsem měla si dooblékla, zhltla kousek bábovky (ano, maminka mě bez ní odmítla pustit, protože je to maminka a ví, co dělá) a šla. Na to, že bylo půl deváté, byla opravdu strašná tma. A začal můj první pracovní den.
Naznačovala jsem to. Pak jsem měla pocit, že jsem to i začala říkal. V práci to bylo jasné. Rozhodla jsem se vyjet a vyjela na měsíční (4 týdenní) stáž do nemocnice, na radiologické oddělení, do Akureyri (Island). A protože čím více lidí se to dozvědělo, tím více lidí pochtívalo reporty, naznala jsem, že tentokrát musím psát průběžně a ne jako v létě s více než půlročním zpožděním. Připravte se, #berrysicelandicspamsoon začíná #again aka #plynkacekvakureyri. Proč se dočtete na konci úvodu obsahujícího trable s příjezdem 🙂
Během dnešního dne krokoměry nasbíraly 13 km, ale náročnější bylo zase počasí a povrch, který jsme zdolávali. Tradičně jsme zmokli, viděli sopky, ledovce, mokřiny, vodopády, … Takže tradiční Island – s netradičním americkým bistrem.