(Insta)cit #4

Vím, že méně je více. Ale chci tento semestr asi shrnout dnešním odchodem ze školy. Kdy jsem uzavřela na pár měsíců pozorování místečka, kde jsem se vždy nadechla, vydechla a srovnala si v hlavě, jak je ta příroda geniálně vymyšlená. Nadšená, že kvetou jetele, zemědýmy, pryskyřníky, vlaštovičníky, šípky, bezy a snad poprvé jsem viděla kvetoucí akáty. To, co bylo pasekou, je zarostlou džunglí. Brzy tam určitě někdo přijde s křovinořezem a „vyčistí“ to, ale teď je tam nádherně. Malá blonďatá hlavička „dobdý den“ s vážným úsměvem a o pár metrů dál chlapeček „do lesá né“ – „ale Jeníček s Mařenkou šli taky přes les!“. Závěr měl trochu pachuť – u řeky to vše vysekali, bagrem pojeli a slavnostně tam vytváří obecnou zahrádku či kýho víra… Proč, když tam bylo tak krásně přirozeně… Ale bylo milo i tak, ti ptáci, mech, tráva. Vždy si s koncem zimy kladu otázku, co se stane se vším tím listím, kterého je les plný – no, dnes to už konečně po tolika letech vím. Tráva ho postupně zarůstá, hrne si pod sebe a živí se jím, aby vyrašily překrásné květiny. Jen ho přes květiny nevidím 😉 (a stromy)
P. S. Už jsem se poučila, že podpatky na led do lesa jsou smýkavá dřina, teď bych si mohla zapamatovat, že černé šaty a šedé punčochy na trhání bezu plného žluťoučkého pylu při prodírání se svízelem přítulou a větvičkami ostružin taky nebudou vhodné.

Celý příspěvek

Soutěž!

Neodolám nutkání – SOUTĚŽ – kolik květin je na fotce? Výherce s nejbližším (klidně i jediným) tipem odměním po nedělní 20. hodině, kdy soutěž ukončím  (o odměně budeme s výhercem/kyní licitovat, protože mě Rumělka poučil, že bábovkou nebo jinou buchtou neuplatím kdekoho, tak mám ještě zázvor, který si můžete sami vyhrabat/nebo vyhrabu a pošlu a jiné věci) 🙂

(Ne)malé radosti #‎81

  1. Překrásné počasí vyzývající k nepoužívání MHD a protáhnutí nožiček navzdory únavě a „no nemohlas nastoupit do těch prvních dveří?“ setkání s I.!
  2. Přednáška o termovizi, čas psaníček.
  3. Dumání.
  4. Dokončení kusu práce, jistota Boží ochrany.
  5. Dětské povídání napříč trolejbusem.
  6. Procházka.
  7. Zahrádka a čajovna.

Celý příspěvek

Zatím ne

Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉


Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.

Celý příspěvek

(Ne)malé radosti #‎78

  1. Jeden aby se bál, že jeho jméno bude v Pythonu použito do názvu příkladu = odreagovávací předmět, magnolie a zpěv ptáků, vymalování okna v pokoji.
  2. „První noc v novém bytě pokoji“ – navzdory prostorové paměti jsem z postele nespadla! A hlavně – už mám místo na protahování nožiček, juchů! 
  3. Spím, vstanu, vysaju a vytepuju koberec a židli, vyperu a pověsím povlečení a dám prát přehoz, jdu do školy, přijdu se naobědvat, vysát zbytky po tepování, pověsit přehoz a dát prát plyšáky, udělám ovocný salát pro maminku, jdu do školy, přijdu a posbírám prádlo, dám sušit doma plyšáky, uklízím si věci zpět do nastěhovaných skříní a krom maličkostí mám zabydleno = produktivní den!
  4. Kromě věcí na stěnách je vše na svém místě, nic neleží na skříních, aby se na to prášilo a dokonce mám jeden volný šuplík k dobru! (akorát jsem zjistila, že 3/4 mých věcí jsou věci pro oddíl, s tím chci do budoucna něco udělat…) = hurá se zase učit! Ve škole jsem pochválena, že uvažuji dobrým směrem (Dobrá otázka! Jsem ani nečekal, že by se na to někdo zeptal.) a vyhrála jsem propisku, která je dobrá do ruky.
  5. Uvařeno, upečeno, uklizeno, učeno.
  6. Neskutečně výborná školka, požehnaná jarní píseň a veselý cestopis K+D s bonusovou plácanou s D+T+N.
  7. Príma školení.

♫♪ Než den se skloní, na pokraji v šeru,
a magnolie, tiše zavře květ,
chci ještě jednou, vroucně pozdravit tě,
a k modlitbě zas, tiše zvednouti ret ♫♪

(Insta)cit #4

Den, kdy se mi míjí roky před očima a nevím, kolik mi je. Pořádkuju ve staronovém pokojíčku a zařazuji věci do poliček a vymýšlím nové systémy ve staronových skříních. Vlastně jsem velká holka. Totiž vše kromě kapsáře, světel a koberce mám převzato z (m)Lékárníkova pokoje. Veliká jsem… A taky strašně malinká, když mou největší starostí je mít čisté kamarády, než si je pustím do postele… Už jen přibít hřebíčky na zeď, pověsit obrázky, zprovoznit stolová zařízení, ozdobit peřináč a zase bydlím. Veliká a malinká. Když můj malý tříletý soused se při věšení prádla přede mnou styděl a hrál si se suchou kytičkou. Že prý pro maminku. Mladá dušička ve starých-starostech. Na kolik se cítíš ty?

(Insta)cit #3

„Lepší vyhořet, než se přestěhovat.“
Žiju ve třech taškách. Ale mám střechu nad hlavou. Jen jsem přechodně bez skříně na oblečení a knihy jsem začala skládat do banánovek. Myslela jsem si, že jsem na tom dobře, oproti bratrům. Protože mám nejmenší pokoj, pečlivě rozmýšlím, co si kdy nechám, a co ne. Proto ve stěhovacím módu dávám pryč opravdu jen pár drobností. Ale najednou je těch „mých“ věcí nějak moc, když je musím přenosit do jiného pokoje, aby mi tu tatínek mohl vymalovat. Koukám na tu svou haldu svetrů, které miluju, ale zabírají 4 police ve skříni. Přemýšlíme nad jiným uspořádáním nábytku. Nemám ráda rozhodování o změnách. A najednou jich je moc. Strašně moc. A tak vzpomínám na dopolední chvilku v lese, zelené pupeny, květy, pokoj a křik ptáků. Další z citů, které si chci uchovat. Co vlastně k životu doopravdy potřebujeme? A kolik vzpomínek zvládneme uchovat?

Povědomé? Líbí se mi, že letos jaro opravdu nespěchá a vybarvuje se tak, abych si ho stíhala užít. Vybarvuje lístky a protahuje slunečními paprsky. Také potřebuju zpomalit…

(Ne)malé radosti #‎76

  1. Sluníčko.
  2. Vidím, jak jsem mohla vypadat a jaká piplačka s prťavoučkými dětmi je, a jakou si mě rodiče vymodlili = obrovské požehnání.
  3. Nákup nemocničních kalhot.
  4. „No, my tu jsme a vy tu nejste.“ „Aha, tak já běžím!“ (telefonát na patologii)
  5. Rodinný večer (a nebudu vypisovat ty dobrůtky, protože já fakt nejsem na jídlo, a tak nevím, proč se mi tu čím dál častěji objevuje, ale ten angreštový koláč, ten se mi fakt povedl ;-), a taky jsem dostala čokoládové berušky!)
  6. Nabírání sil.
  7. Práce. A jaro u babičky!

Celý příspěvek