(Insta)cit #7

„Dobré ráno, když to půjde, zkuste dnes jít do školy nebo práce jinou cestou…“ Mé nejoblíbenější formální cvičení v rámci #Mindfulness. Principy, které jsem v životě měla, jen trochu jinak. A usvědčování, že všímavost jako životní směr pro mě není, příliš mě nutí otáčet se do sebe a přestat hledět kolem sebe. Některé věci ale rozhodně za to stojí, třeba jít na procházku, dýchat a uvolnit se. Modlit se. Pozorovat podzim. Dnes jsem to zkusila ještě jinak, zapnula jsem si do sluchátek navigaci, objevila les, ve kterém jsem ještě v životě nebyla, poslouchala písničku, kterou jsem v životě neslyšela a z celé radosti, která vytlačovala předešlou úzkost z přednášek o nemocech, si šla pochovat Malinkou. Chvilka blaha. Úsměv, pochování, pobytí bez poblití, cvičení, rozloučení. Takové chvíle za to stojí… To je totiž požehnání. Nebo přítomný okamžik. Vyberte si.

Celý příspěvek

Dobytí Sněžky

Jo! Po špatném květnovém počasí se nám podařila uskutečnit výprava na nejvyšší vrchol u nás – 1 603 m. Sice jsem v červnu byla v Raxalpe o více jak 180 metrů výše, ale zážitek to byl stejně skvělý.

Protože se zatím nemůžu rozhodnout, která z podzimních fotek se mi líbí nejvíce, máte odkaz na všechny. Podzimní barvy v celé své kráse, poslední borůvky, brusinky, červené mochomůrky, zázvorové pití na Růžovohorkách, jezitetí oslava mezi čarodějnicemi nebo výstup na Sněžku za minutu dvanáct s úžasnými výhledy a první pohled pro malou vílu 😉 – včerejšek je zkrátka nezapomenutelný. Navždycky.

Záhlavíčka – podzim

Švagrová s (m)Lékárníkem mají nejraději říjen – začali spolu chodit, dva roky na to se zasnoubili, dva roky na to se vzali, dva roky na to čekají Malinkou (ta to asi stihne v září, ale (m)Lékárník ji dennodenně přemlouvá, aby nespěchala :-D). Oba taky říkají, že až zda se jednou budu vdávat, že by se jim má podzimní svatba líbila a celou by mi ji zaranžovali 🙂 Prý ke mně ty barvičky ladí více než k nim dvěma. Mno, já mám ty barvičky ráda moc – dýně, obilí, listí, úroda, vše se vydává spát. Tak v předvečer podzimu kalendářního se nachystáme těšícně zde na blogu 🙂

Celý příspěvek

(Ne)malé radosti #‎100

Naposledy.

  1. Krátká, o to krásnější návštěva u malého H. a jeho maminky.
  2. Úspěšné vyřizování.
  3. Tvoření.
  4. Zahrádka.
  5. Mazanec a Hraběnčin řez z loňských jablek (čerstvých, máme bezvadný sklep) a letošních ostružin.
  6. Nejhorší zážitek byl pochválen povzbuzením, procházka.
  7. Překonání se.

Asi poslední procházka s Malinkou v bříšku, přicházející podzim a kvetoucí divizny a něco podobného petrklíčům.

So before I save someone else, I’ve got to save myself 
And before I blame someone else, I’ve got to save myself
And before I love someone else, I’ve got to love myself

Návštěva u babičky 2

Z minulé středy.
Stárnu. Nevyhnutelně. Spíše mi dorostly vlásky, které mi děti loni na táboře vytrhaly. Při čištění zubů jsem ve staženém culíku našla 5 šedivých pěšinek. Ale je na čase. Dochází u nás ke koloběhu. Nejmladší a nejstarší se brzy, když Pán dá, potkají. Celá rodina bude dostávat nové tituly. Prababička, pradědeček, babička, dědeček, tatínek, maminka, strýček, teta. A ona – dcera, vnučka, pravnučka, neteř. Malinká. Osm měsíců příprav na příchod malého požehnání do rozvětvené rodiny. Rozechvělé očekávání. A částečně bolestné uvědomování plynutí času. „Babička cítí, že to na ni padá. Je ráda za dary a požehnání, že může jít k nám, ale chodí častěji na hřbitov a ví, že vše jednou skončí.“

Celý příspěvek

(Insta)cit #6

„Bílá bílá bílá bílá, komu by se nelí-bí-lá“ – pokřik bílé skupinky z posledního tábora z písničky z Příběhů včelích medvídků, který jsme dnes pouštěli malé princezně na vyšetření na magnetu, kde jsem seděla v bílém oblečení a myslela na to, jak budu odpoledne pokračovat s tím bílením pokoje pro babičku a jak mě to celou zabílí a vzpomínala na povzbuzení z předešlého dne „ty si hraješ na bílou paní?“. Ze stropu vylezlo pár šmouh, dnes se mi podařilo dokončit všechny stěny a maminka s J. udělali rámy okolo oken. Zítra tedy jen opravy. A tak jsem ležela na zemi, kontrolovala pohledem stěnu a nabírala síly a pravila: „Až budu velká, nebudu jezdit na dovolenou, ale našetřím korunky na pana malíře, aby mi vymaloval.“ Jenže pak mi hrozí, že nebudu mít vybíleno, ale jelínky, jako ve starém krásném seriálu Taková normální rodinka, který jsme v dětství zkoukávali stále dokola… 

(Ne)malé radosti #‎90

  1. Tajné obchody a dohody s T.
  2. Samostatná práce na praxi, pochvala – dostávám lízátko od sestřičky a príma propisku od pacienta! Usměvavý mrkavý V.; e-mail povzbuzující, potěšující, uklidňující a činící radost.
  3. Mňaminkové zdravé pití s maminkou, skvělá rehabilitační sestra.
  4. „Takové pracanty jako vaši skupinku tu moc často nemíváme!“, upovídaný statečný H., který se pořád všemu nahlas smál a my s ním; potkání kamarádky na RHB, kde byla pro dnešek mou fyzioterapeutkou.
  5. Zkouška.
  6. T. (27.20)
  7. Na kůň! (mám toho víc než posledně, ale je to úměrné počtu dětí…)

(Insta)cit #5

Po dnešní zkoušce je resumé 73 + 45 kreditů, 4 přibudou po dokončení praxe a angličtina zbyla na září. Myslím, že jsem s prvními ročníky poměrně spokojená. Odměňujeme. Italský nadýchaný recept pro kyselý čerstvý angrešt a bábovkové těsto pro jablečnou přesnídávku a kousky jablek se skořicovo-vanilkovou drobenkou. A ta moje orchidej… Nemohu dodat, přestože ho nemám zcela ukončený, že tento akademický rok byl nesmírně požehnaný. (a ten zázvor, ze kterého ke starému stonku vyrazily nové tři pupeny čerstvých rostlinek, přestože jsem ho oškubala na jeden, ten raději fotit nebudu, abyste nezáviděli – je to má veliká radost a požehnání…)