Společenství

Přemýšlím více dnů – spojím a vysvětlím tedy více Instagramových příspěvků. Protože na základě tohoto ve mně nějak vyvřela touha popsat krásy.

Ráda vzpomínám na těch pár puťáků, které jsem měla možnost prožít. Je to něco jiného, dát si na záda batoh, který máte pocit, že neunesete, vyrazit někým vedeni, šlapat jako poslední a říkat si, že to prostě nedojdete a zavoláte rodičům, ať si vás vyzvednou. Ale dala jsem to. Velmi často po boku někoho, kdo měl velkou trpělivost se mnou vzadu jít, po boku starších holek, které mi ukazovaly, jak na to. A s odměnami – ranními červánky, neskutečnými výhledy, borůvkovými poli. Tato toulání, která byla velmi dobře připravena, vytvořila nepopsatelná přátelství. Netrávím už s kamarády tolik času, kolik by si zasloužili, kolik bych možná chtěla, ale je to něco speciálního. Přijde mi strašně legrační, když se ohlédnu tam a teď, kde kdo z nás je. Na manželství, která vznikla, a jakési společenství. Je legrační vzpomínat na to, jak jsme se v lednu sešli na chatě a slavili Vánoce s bramborovým salátem, který jsme míchali rukama, stromečkem ozdobeným dobrotami pro zvířátka a zpívali koledy na tichý les a opíjeli se vodou ze studánky. To jsou chvilky, které se nezapřou a mají uzavřené kouzlo. Jednu dobu jsme se u nás scházeli na pizze, hrách, různě po domácnostech, na svatbách, ale pak času ubývalo. Nejvíce mi to došlo na podzim, kdy jsme se už nevídali ani v kostele, a mně opravdu docházelo, že mi chybí, všichni. Tak aspoň s částí jsme se ze dne na den domluvili na pizza párty – uprostřed týdne, další den jsme všichni vstávali do práce, unaveně na sebe večer po práci koukali, ale pro mě to byl překrásný večer. Byli jsme spolu, i když zpomalení, smáli se, i když s odmlkami, a prostě. Jsme byli. Zbytky společenství, které nechaly zbytky pizzy.

Remains. #pizza #homemade #4trays #8people #dinner #friends #withlove

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Společenství tvoří už dva. Ano, manželství, jak jsem zmiňovala, mnoho z mých přátel je vyženěných, vyvdávaných, nebo alespoň ve vážnějším vztahu. Mrzelo a mrzívá mě, někdy, že proplouvám solitárně. Ale také čím dál více přemýšlím, že mám možná jiné smysly své cesty, a tak to tak má být. V sobotu mi naprosto došlo, že se tím nechci trápit vědomě. Se Švagrovou jsme se bavily o jedné její kamarádce, která by si přála miminko a nedaří se, a Švagrová má pocit provinění s Malinkou. A mě došlo, že tohoto se rozhodně dožít nechci! Když jsem před rokem a kousek byla u první kamarádky, takové té hodně blízké, která měla před porodem, byla jsem z toho celá rozechvělá, jak se to stane. A když pak byla v bříšku Malinká, bylo to vnímání úplně jinde. Blikalo mi hlavou, že je to možná realita, která nebude mou, i když to býval můj největší sen celé dětství a pubertu, ale od léta mám nasazeny v hlavě broučky, že mám jít možná opravdu jinudy. Snažím se poslouchat, i když je to těžké, a hledat. Snažím se na sobě také už měsíce pracovat, abych se cítila dobře se všemi mými vyženěnými kamarády a vyvdanými kamarádkami a jejich protějšky. Učím se s nimi trávit čas, mít za ně a s nimi radost a necítit smutek nebo bol, jako dřív. Chci totiž žít tím, co je, a neupírat si smutkem tyto drobnosti, o které bych snad přišla. Malinká nám roste před očima jako žížalka, žužlá věci jako piraňka a taky si oblíbila mrkvičku jako králíček, ale chci vnímat každou chvilku, kdy je. Je neskutečným Božím darem a já jí chci být správnou tetou. Nechci se trápit, jak by to mohlo být jinak, jaké by bylo mít vlastní děti, protože o to nechci ošidit Malinkou, to by si nezasloužila. A nechci o to ošidit žádné z mých přátel, nebýt s nimi, jen proto, že je to pro mě těžší. To bych za chvíli neměla už žádné přátele, a to nechci. Jsem vděčná, že mě Malinká pořád učí a že mě učí se smát, protože je nám zrcadlem. Kdyby nikdo, ona mě pár následujících let za ruku držet bude. A abyste věděli, není to ledajaké držení!

Společenství je také v té úrovni vzhůru. Neskutečně se mi líbí příklad tety doktorky z camporee, která vždy vzala dva hrnečky a na nich ukázala, že když jsou vedle sebe, jsou spolu a přitom otevřeni působení vzhůru. Když se ale překrývají, není to možné, a není to správné. Jak bych mohla uvažovat o vztahu, když stále nejsem schopná mít svůj hrníček otevřený působení vzhůru…? Učím se tomu stále, a jsem neskutečně vděčná za rituály, kterým se učím. Učím se rannímu a večernímu cvičení těla, ale i duše, večer mi pomáhá knížka od Mnišky, ráno naše jitřenka, a jestli to vyjde, přibude i společné studium s kamarádkou. Přestože mi to „bere“ čas, cítím se celý den o tolik lépe! Někdy mě to stojí velké přemlouvání, ale opravdu se snažím. Čím dál více mi dochází, že Bůh v mém životě je přítomný v dobrých i méně dobrých věcech. Jednou jsem odcházela z nemocnice, dívala se na oblohu a prostě to viděla – světlo se dralo skrze mraky, aby se mohlo rozsvítit. I Bůh v mém životě se dere skrze mraky a svítí mi, jen je to hůř vidět. Dřív, nebo později, hodně později, ale světlo stíny pohltí. Na to se opravdu těším.

Looking for the light taking down shadows. #sun #sky #pray #lightplay #lookingup #nofilter #lamp

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Společenství sama se sebou jsem se učila v rámci projektu Mindfulness. Připadal mi strašně zvláštní a působil na mě až příliš zahleděně do sebe, ale možná i tato sebereflexe je někdy nutná, aby nám věci došly. Některé věci se mi ale opravdu líbily, a přitom jsem je v životě měla, jen jinak pojmenované. Strašně se mi ale líbily myšlenky vstřícnosti k sobě sama, chválení sebe sama, být sám k sobě shovívavý a neobviňovat se, když se mi nedaří bojovat s nějakou svou vlastností. Nehněvat se na sebe. A dívat se na druhé a neposuzovat je, jedním nádechem si uvědomit přítomnost, a mé nejoblíbenější, jen tak se jít projít bez cíle a záměru. Vnímat své kroky, zpěv ptáků, zvuky, chuť jídla… Myslím, že se o tom mluví i také jako o sebelásce. Nesouhlasím s tím, že bych se snad vdala sama ze sebe, protože mě nikdo není hoden, ale i Bible nás učí sám sebe nezašlapávat, protože máme „milovat své nepřátele JAKO sám sebe“. Už tato definice nám říká, že bychom se neměli nenávidět, protože ty druhé máme mít rádi ani více ani méně ale stejně, jako respektujeme sebe. Je to těžký úkol, který nevím, zda kdy dotáhnu k dokonalosti, ale mohu nad ním přemýšlet při mém oblíbeném toulání „za školou“.

Společenství rodinné je mi nejbližší. Zároveň zjišťuji, že ho máme výjimečné. Byli jsme od malinka zvyklí trajdat po příbuzných, v létě jsme měli tři tábory – tábor, u jedné tety a s kamarády (takže asi 12 dětí) a u druhé tety na vsi, takže 6 dětí a kdo se zrovna našel u potoka. Jsou to překrásné vzpomínky, které bych strašně ráda dopřála zase prožít Malinké a všem, kteří se okolo ní vyvrbí. Byli jsme zvyklí jezdit s rodiči na pravidelnou dovolenou, hrát spolu karty, večer se někdy společně podívat na film, o víkendu strávit čas u jídla. Mluvit, tvořit si názory, osobnost, lásku. Zrovna teď jsme vzpomínali na J., když byl malinký, měl páteční rituál – po koupání ho tatínek navoňal, on přišel ve žlutém župánku k mamince, na hrudi ho rozhrnul a vyprsil se „hele mami“, pak pokračoval do pokoje, vzal si peřinu a trádoval si to do ložnice, protože je přece pátek, a to on spí s maminkou (a tatínka vyženou na kraj postele). A vydrželo mu to dlouho 🙂 Základ každé rodiny je široká manželská postel, aby se tam všechny děti vešly, totiž. Nebo naše výlety za prarodiči a tetami, neumím si to bez toho představit. Mnoho tradic přechází na Malinkou nebo se tvoří nové. Mám strašně ráda chvíle, kdy jsme všichni spolu, kdy jde z náruče do náruče, povídáme si s ní. Přestože je momentálně ve fázi uvědomování si, že není doma, ale u cizích a začne plakat strachem, tak když ji rodiče uklidní, začne se na nás zase smát, nechá se pochovat, dělat hloupůstky a když se začne smát opravdu nahlas z plných plic, je to nádhera. A jak dědeček kvete z vnučky – zrovna v sobotu si s ní už dělal tajné domluvy 😉

Grandpa's talks. #grandpaandgranddaughter #love #home #family #safe

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Taky už stříháme metr, kdy u nás bude moci poprvé spinkat sama – zatím si to nanečisto vyzkoušela na Silvestra i s rodiči. Fotek je více, tak si poslužte drobnou šipečkou 🙂  Malinká si vždycky se Švagrovou půjčují můj pokoj, ale nevadí mi to. Ba naopak – moc se mi líbilo si zrovna na Silvestra na chvíli sednout k ní, když spinkala a hlídat ji, v tichu, šeru, ztišit sebe a pozorovat ji. Asi někomu připadá, že už to přeháním, ale je to neskutečná princezna.

https://www.instagram.com/p/BdYrxVfF7hg/?taken-by=berrys_pleasure

(zase to zlobí :-/)

Zakončím to posledním společenstvím – děti jsem už zmínila, ale chybí tu zpěv. Mám strašně moc ráda orchestrální verze čehokoliv, nebo když se dohodnou zpěváci a je jich třeba 30 a udělají něco společně (nebo víc). Se zpěvem jsem vyrostla tak nějak od nepaměti, ale nevím, jak vysvětlit ty pocity s tím spojené. Třeba když si zalezete na záchod kvůli akustiky, když dřete den a půl vícehlasy, když si nemůžete hrát na dvoře s dětmi kvůli vícehlasům, a když se to všechno spojí. Když si můžu zpívat vícehlasy s CD. Nebo když na akci zpíváme společné písně a na klavír hraje někdo tak šikovný, že vás do vícehlasů sám vede a ještě k tomu vedle vás stojí někdo moc šikovný, kdo vám dopřeje si slyšet a trefovat se do tria, to jsou pro mě slasti. Mrzí mě, že nemám zas tak dobrý hudební sluch – falešné půltóny nepoznám, ale aspoň částečně umím zpívat z listu a strašně mě to baví. Poslední dobou moc nemám kde zpívat a vnitřně tím trpím, trochu zpíváme s dětmi, ale tam je to pro mě stres, protože se je to snažím naučit. A z jasných výše zmíněných důvodů mi to příliš nejde. V tom jsou mi ale obrovskou školou děti – i když mi někdy lezou na nervy, jsou nepříjemní, zlobiví, jsou neskutečně hodní, vstřícní, trpěliví, … Když jsem před dvěma lety zjistila, že nemá kdo hrát na kytaru u ohňů, naučila jsem se za dva dny základní akordy, měla do krve odřené bříška prstů a za tábor se mi třikrát sloupaly. Hrála jsem stěží svázaně akordy, ale děti ani nemrkly, zpívaly z plna hrdla a ještě se tvářily, že je vše v pořádku. Když na schůzkách mastím akordy, zpívají z plna hrdla a vyslýchají mé prosby o donesení nástrojů a tvoření něčeho většího, co mě baví. Před rokem na dětském zpěvavém večeru se nám to povedlo a já si připadala zase výjimečná. Protože jsme utvořili zpěvavé společenství, ještě k tomu s dětmi. To mám ráda. Nejen to, že mě stále něčemu učí, ale že neohrnují nos nad mými výmysly. A ještě to spojila má milovaná hudba.

Společenství. Je jich tolik, ale přesto se tolik (z nás) cítí osamělých. Ráda bych připomenula knihu a citát z ní, nad kterým přemýšlím:

„Na světě žijí miliardy lidí, a tak by někdo měl být schopen vymyslet nějaký systém pro to, aby nikdo nebyl sám.“

Nedávno jsem mluvila s kamarádem o nějakých tématech a strašně se mi líbí tato píseň – všichni se tváří, že nás znají nejlépe, lépe než my sebe samotné, tlačí nás do rozhodnutí a ví to nejlíp. A přitom to uvnitř víme my, jen tomu dát průchod. So say something!

P. S. U toho konce jsem si vzpomněla, jak jsme nahrávali jednou na exkurzi s gymplem píseň ve studiu, kousek – s pár kamarádkami jsme byly vokálová trubková sekce. Ach, sluchátko na uších, naklonění okolo mikrofonu a najednou si připadáte jako profesionálové – bylo to ale úžasné!

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „Společenství

  1. Hmm, to je hezké hezké čtení. Taky mi ty vzpomínky z prvního odstavce často běží hlavou. Vždycky je mi smutno a docela mi vadí, když je výprava a já zůstanu o víkendu sama. A pak si říkám, jak je to ode mě sobecké, protože já tomu společenství přece vděčím za podstatnou část toho, co v životě a ve svém charakteru mám. A tak kéž to mohou zažít i jiní.
    A už čtu ten manželský odstavec. Každý jsme tam, kde jsme, z nějakého důvodu. A ono by se nám zrovna tak líbilo být jinde, že? Ale nebylo by to dobře, když zrovna není ta správná chvíle. Já vím, mě se to mluví, ale jako ta tvoje, i ty ostatní cesty mají své mouchy. Tobě třeba připadá, že už je pozdě a vypadá to, že snad přestáváš věřit. (To nedělej!) A představ si, já zas bojovala a ještě trochu bojuji s tím, že to na mě bylo všechno moc brzo. Jedna z mých sester to má podobně a je z toho fakt velký problém. Ještě, jen mě tak napadá, z těch dalších odstavců i jiných příspěvků, když máš plnou náruč rodičů, sourozenců, babiček, dětiček a rentgenových snímků (což je bezpochyby dobré, nemyslím to špatně), jestli v ní máš vlastně ještě dost místa na to(ho), co ti chybí? Na tohle je ho totiž potřeba nečekaně mnoho. Ale je to ode mě troufalost a nechci tu moc rozumovat, protože sama píšeš, jak to ti ostatní ví nejlíp a těm svým broučkům v hlavě rozumíš určitě nejlíp ty.
    Projekt Mindfulness neznám, ale znám právě Sebelásku. Taky jsem zkoušela projít takovým do sebe zahleděným kurzem a nešlo mi to, nejde mi to pořád. Je to těžké a je to důležité a musí se na tom pořád pracovat úplně stejně jako na všech ostatních druzích společenství.
    A ještě jen tak mimo mísu, ale třeba ne úplně, nad čím teď kromě stresu z práce a smutku z 51 % voličů přemýšlím. Znáš dokumentární cyklus Manželské etudy Heleny Třeštíkové? Nikoho z mého okolí to teda tak moc nebere, ale asi to bylo natočené přímo pro mě, protože i když koukám na některé části už po několikáté, úplně mě to fascinuje. Jak si ten “život” s námi pohraje, někdy tak, jak si přejeme, a někdy zase úplně jinak. A v tom je to tak těžké a krásné zároveň.

    • Ach, <3 <3 <3. Děkuji za tak milá hezká slova, se kterými vlastně souzním.
      Myslím, že jsme byli trochu jiní a není to asi předatelné, ale kéž mají možnost zažít aspoň něco podobného!
      S manželským odstavcem tvými slovy naprosto souzním – i když o tom píšu sama tak rozpačitě. V létě jsem měla s tetou doktorkou na to hovor, a leží mi to velmi silně v hlavě. Začínám jen tušit, co je mým směrem profesně, taky vím (a v nemocnici vidím, vlastně i doma – zdravotníci), jak moc to ovlivňuje nejen vztahy. Pořád tak nějak vnitřně doufám, kdyby snad, že jdou potom ty věci dělat spolu, některé se ukončí, protože to tak vidím jinde. Jenže, každý jsme jiný. Tak vlastně pomaličku přestávám řešit a pomaličku přestávám používat odpověď o budoucnosti "nevím kdy kde s kým budu", ale asi týden se učím odpověď "já to vnímám takto a takto teď žiji a plánuji" bez ohledů na cobykdyby. Donedávna jsem byla silně alergická, když mi někdo kázal "počkej, nic ti neuteče", ale sám měl v mém věku už to a tamto a bylo vidět, že si to užívá a je v sedmém nebi (krásný seriál mimochodem). Poslední týden i toto začínám vnímat jinak.
      Ne, že bych rezignovaně přestávala věřit. Spíše se snažím pouštět utkvělé představy, abych doopravdy viděla. Babička mi často opakuje, že se za mě modlí, abych měla toho milého hodného a nevědomky to pak korunuje, jak všichni někoho mají a jen já jsem sama v širé rodině. A já jí někdy odpovídám, že si už nemyslím, že by úplně každý musel někoho mít. Ne v manželství – i když je pro mě nepředstavitelné, opora může přicházet i jinak. A láska? Ach, to je veliký otazník.
      Etud jsem viděla úryvek a zaujalo mě to fascinovaně smutně. Kouknu se na více dílů 🙂

      Ještě jednou děkuji za všechna ta krásná slůvka, strašně mile mě to pohladilo. A vlastně i povzbudilo, že směr, kterým se snažím otáčet svůj pohled právě poslední týden, nebude úplně marný. Děkuji!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.