Stěnová poučení

Díky D.
Vlastně to začalo před rokem. Nějak jsem se rozhodla oprášit stěnové oddílové dovednosti po více než 4 letech. Přišel kotel dětí, docela dost dospělých a valná většina byla rozumných a děti pečlivě jistila. A pak, když děti odešly, že budeme lozit i my dospělí. Jakože i já. Měla jsem milion důvodů, proč nemůžu. Vyplýtvala jsem si je ve dnech před stěnou. D. mi teda řekl, že polezu. Tak jsem lezla. Zaprvé, prostě jsem do toho šla.

Věřit. To se nedá jen tak někomu. S D. jsme o tom mluvili, že se už nenechám jistit kdekým, protože leckdo mě pustil. Když jsem lezla tehdy poprvé „poté“, díky čemu jsem měla milion důvodů nelozit, napnul mi lano tolik, abych věděla, že mě prostě udrží. Mluvil na mě, kam mám jít, i když jsem ho slyšela jen jako zvuk bez obsahu. A když jsem to nějak dala, spustil mě dolů, rozvázal a řekl: „dobrý, dýchej“.

Zatřetí, znovu. Když po tom šíleném zážitku mi oznámil, že za chvíli polezu znovu, myslela jsem, že si ze mě střílí. Ale bylo to nutné. A lepší. Už jsem stěnu začala vnímat. Jako objekt, který je normální. Kvůli špatným kotníkům jsem to znovu zkusila zase za rok, bez něj. Nešlo to, bylo zase milion důvodů, proč to nejde, a tak nešlo. Dneska to ale zase šlo, prostě. Pojď. Znovu překonávat děsy. Jako předtím poprvé, ale prostě znovu pojď.

Emocí se nebát ani napočtvrté. Když jsem dnes lezla „poté“ počtvrté a půlté od té doby, ujišťovala jsem se, jestli budu moct křičet. Taky se mi v půlce rozklepala noha a já nevěděla, co s ní mám dělat, protože se klepala od palce až po stehno. Strašně moc. Pak jsem nemohla dýchat, pak se mi do očí tlačily slzy a pak jsem se strašně bála, nahlas dýchala a vážně chtěla začít křičet. A pak mi došlo, že nemám důvod, že místo křičení dám energii naposledy do rukou. Byl to rozumnější nápad, jak jsem za chvíli zjistila při dotknutí se stropu.

I popáté na prvním kroku záleží. Říkal D. A ten má pravdu, co se lezení týče, úplně vždycky.

No a? Pošesté jsem sklouzla. Setina sekundy, která mi přišla nekonečná, která probudila zakopané obrazy. Ale dříve, než se dokreslily do detailů, rozplynuly se. „Dobrý!“ Bylo to dobrý, zůstala jsem skoro na místě. Nikdo cizí si toho nevšímal, nikdo nic neříkal, proč taky. No a! Každý překonáváme svou vlastní metu.

Posedmé jsem si musela uvědomit, že každý máme hranice. A to, že máme pocit, že je vidíme u druhých, neznamená, že je dokážeme stejně vidět u sebe a do sebe. Když mě posedmé už proklatě bolel loket a prsty vyklouzávaly ze škvírek, už to prostě nešlo. Kdo ví, nakolik to doopravdy nešlo, nakolik jsem měla po předchozí chvilce strach a nakolik jsem se bála, že se mi pod rukou pohne úchytka a otočí se kolem vlastní osy, jako při předchozím pokusu. Ale raději skončit a těšit se na příště, než se nabít a nezkusit už nikdy.

Doma mi maminka říká: „A to ti pořád stojí za to, když máš z toho takové stresy?“ „No, stojí…“ Paradoxně jsou to vždycky ty nejkrásnější z dnů, které takto mohu prožít. Mám strašný strach, nenechám ho nad sebou zvítězit a okolnosti jsou vlastně příjemné. A tak si myslím, že i do osmice mi to bude stát za to. Doufám. Na stěně nebo ferrratě, která mezi třetím a půlkou čtvrtého pokusu byla, a kde jsem také překonávala strach a říkala si, že mi to za to vážně stojí. Tam je to vlastně lepší. Tam se učím věřit těm svým nohám, na stěně „lenivě pracně“ nohám nevěřím a trnu jen na rukou. Třeba to bude na osmé a půlté lepší. A vzpomenu si na všechna svá poučení, která mi třeba pomohou se strachu zbavit.

P. S. Tohle je bonus – netuším, jak ta fotka (jakým omylem) vznikla a jestli si na ní vážně upravuju cop(ky). Každopádně, na vzhledu na stěně vážně záleží… Ne, prostě, dávávám slečnám kázání o tom, že vlasy budou mít zapletené (loni po těch 4 letech jsem měla batoh plný gumiček a sponek a všechny prošly kontrolou a případným přečesáním), aby si je někam necvakly a neskalpovaly se, a tak nám na stěnu chodí nejučesanější ze všech akcí, které spolu máme, pěkně po francouzsku zapletené. A já musím samozřejmě příkladem 😉

Příspěvek byl publikován v rubrice Dětský oddíl a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „Stěnová poučení

    • Já se taky obdivuju, že se odhodlávám O:-) Ne, trochu to zveličuju, hádám, ale zjistila jsem, že to, s kým jdu, udělá strašně moc. A jo, líbí se mi tyto lekce 🙂
      Když jsem třeba poprvé poté šla zase do hor, byla jsem neskutečně vděčná, že to bylo právě s (m)Lékárníkem, a že jsme řetězovou skálu lezli sice půl dne, ale byl trpělivý, povzbuzoval a držel mě a já to prostě dala. Mám okolo sebe opravdu výjimečné lidi a jsem za ně čím dál více vděčnější 🙂

      • Jop, lidi udělají moc 🙂 Byla jsem v Tatrách, kde nás provázel vůdce a to bylo pro mě strašné… lezení technicky náročné moc nebylo (nelezlo se po skále, jen prostě nějaké úseky na Lomničák se jdou trošku náročněji než obyčejná chůze), ale ten člověk mě úplně vystresoval…

  1. Lezení mě delší dobu láká, ale obávám se, že to nebude možné kvůli mému zdrav. stavu 🙁
    Každopádně máš můj obdiv, že dokážeš překonat svůj strach! 🙂

    • Nevím, co přesně tě tíží, každopádně, doporučuji jednou zkusit. Něco lehkého pro ten pocit. Už jsem viděla na stěně dost lidí s různými handicapy a neskutečně obdivuji jejich sílu. Sama mám na obou kotnících ortézy a potřebuji velmi zdatného jističe, kterému jsem schopná věřit a rozhodně nejsem kdovíjak zdatná. Ale opravu mě to baví z důvodu vykročení z komfortní zóny 🙂 😉 Pak se dějou věci!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.