Povídání pro Malinkou – Pra-pradědeček

Máli, dnešní povídání je o někom, koho jsi nikdy neviděla, a i když já občas zapomínám, jak vypadal, v srdíčku si ho chci nechat navždycky. Je to můj pohádkový pradědeček.

Ani nevím, kdy jsem se s ním setkala poprvé, ale pak jsme s ním krátce bydleli, když jsem byla malinkatá holčička. Byly to překrásné časy, ze kterých si pamatuji rituály. Vždy ráno jsem po umytí, učesání a oblečení zástěrky (nejdůležitější část – modrá, okolo pasu, s drobnými kvítky a taková hlaďoučká, doufám, že ji máme pro tebe schovanou!) jsem se hlásila v kuchyni u mé maminky, opatrně zaťukala na pradědečka a zeptala se ho, co si přeje na snídani. “Co mi maminka dá, to mi dá.” Pradědeček ale píval na snídani bikavu. Taky si pamatuju, že sedával v čele stolu zády ke dveřím svého pokoje a občas se mu hůře kousalo. A maminka vzpomínává na to, že neměl rád rýži, prý čínskou hrůzu.

Dalším rituálem si pamatuju nákup novin. Každý všední den jsem dopoledne šla sama (ve 4 letech!) do novinového stánku vzdáleného jeden přechod a 200 metrů. Má maminka se vždy vyklonila z okna, aby kontrolovala, jak se přes cestu rozhlížím. Byla to jednosměrka, ale i tak jsem se musela podívat 3x na obě strany. Abych se to správně naučila. Až budeš větší, ukážu ti, jak jsem to (špatně) dělala 🙂 Tím, že jsem chodívala tak často, mě paní prodavačka znala a pamatuji si, že jednou mi dala od cesty nový časopis s Kačerem Donaldem! Chodívala jsem i za každého počasí – neměla jsem ráda déšť, protože rozpouštěl písmenka novin, tak jsem se je snažila různě schovávat a utíkala.

Třetím rituálem býval čas s pradědečkem. Často jsem bývala s ním v pokojíčku a četli jsme ze staré růžové dětské encyklopedie stále dokola. Asi mi pradědeček předčítal i jiné knížky, ale já měla nejraději tuto, tak si ji bezpečně pamatuju i po letech. Při nedávném třídění knihovny mi ji chtěl tvůj tatínek zabavit, ale já trvala na tom, ať si vezme tu novou (máme dvě), protože já chci tu ošoupanou z našeho čtení. Protože nás ale z mluvení bolela pusinka, byly nutné chvíle odpočinku – na střídačku jsme s pradědečkem mlsali burizonky nebo kousíčky hořké čokolády. Pradědeček pak vždycky zavřel oči, odpočinul si a zase jsme pokračovali. Také mě učil zalévat květiny. Bodejť, když jsem měli v bytě plno fialek od jeho dcery, naší babičky, o které jsem ti říkala, jakou je květinářskou léčitelkou. Vždy šel se mnou do koupelny, napustil mi necelou půlku konvičky, odnesl mi ji ke květinám (abych se nenamáhala) a já pak zalévala. Matně si pamatuju, že i on měl velký stojánek s několika květinami u sebe v pokojíčku. Tu konvičku mám pořád a zalévám s ní – jen si už troufám konvičku napustit do plna.

Když pradědeček umřel, pamatuju si, že jsme hodně plakali. A taky, že jsem se ztratila na pohřbu. Při čekání mě to nebavilo, chtěla jsem si někam položit ten karafiát, abych vyzkoumala tu plastovou nádobku s vodou a nějak jsem se zatoulala na probíhající pohřeb někoho jiného. Vzali mě na kúr, já nikoho od nás neviděla a pak zase našla náš pohřební průvod. Byla jsem pak dlouho nazlobená – musela jsem začít chodit do školky a brala jsem to jako trest – proč nemůžu být doma? Vždyť jsem všechno s pradědečkem uměla a protože si umřel, musím začít chodit do školky. S pradědečkem jsem byla  téměř nejkratší dobu z rodiny, ale zanechal ve mě jakousi stopu navzdory mým málo rokům. I ty si tvoříš rituály – zrovna předevčírem tě šla tvá prababička zase vozit. Jak se na to vždy těší. A já mám strašnou radost, že máme pořád tak velikou rodinu, která žije pohromadě a rituály se velmi podobně opakují.

Když jsem pak chodívala k babičce – ano, tvé vozící prababičce – naší tradicí bývaly výlety na pradědečkův hrob, který jsme vždy vyčistili a upravili i s pomocí dědečka. I tvůj malý strejda převzal štafetu těchto výletů – protože to vlastně nebylo nic smutného. Jeli jsme vlakem, počítali tunely (do teď nevím, kolik jich vlastně má být), byli na sluníčku, povídali si o pradědečkovi i babiččiných sourozencích a byl to vždycky krásný den, na který jsem se zase dlouho těšila, až přijde.

I když jsi pradědečka nikdy neviděla a nezažila, myslím, že budeš věřit mému vzpomínání. A také “důkazům” – sekretáři v pracovně, který je po něm, konvičce na okně v mém pokoji nebo růžové encyklopedii v knihovně. Třeba teď, teď mám chuť na ty arizonky a asi si je rozdělám, protože jsem nedávno jedny dostala. Protože i když mi pradědeček chybí, mohu na něj takhle vzpomínat a být radostná. Vlastně, mě teď Máli napadá, že je to úplně stejně s… ale to je zase jiné povídání.

3 komentáře u „Povídání pro Malinkou – Pra-pradědeček

  1. To je krásné 🙂 Já mám asi jednu prababičku, na kterou si pamatuju z takhle útlého dětství, ale nemám na ni tolik vzpomínek, jen pidistřípky a pak to, jak umřela…

    • Já se sama divím, že si z jednoho roku mezi mým 4. a 5. pamatuju tak živě tolik věcí.. 🙂 Myslím, že přibude ještě díl pra-prababička Meli 🙂

  2. Pingback: Příběh pro děti 27 | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.