(Insta)cit #8

Čím více cvičím bytí v přítomnosti, tím více zapomínám. Ale nechci…
“O případném těhotenství vás nemohu informovat”, pravil bodrý starší pán při východu z kabinky směrem ke mně do ozařovny a já se neubránila smíchu, že to je mi tedy líto. Po naaranžování a pokynu, nehýbat, prosím, zaznělo až vojenské “Ano, prosím!” a očividné vyrovnání. Vrrr, cvak, dýchejte si, je to hotovo. “Vy se ráda smějete, že?”
“I jo, rozhodně jste mi dnes zvedl náladu, děkuji vám.”
“Tak se mějte”, odpověděl pán žoviálně. Od té doby na něj myslím. Už dva dny.
Nechci se zapomínat smát. Obklopuji se fotkami, kde se směju a nevím, že mě fotí. A naprosto si vybavuju, co jsem říkala, dělala a cítila.
Cvičím bytí v přítomnosti tak, že se více soustředím na smích než vlastní dech. To je ještě důležitější. Protože mám proč se radovat. A ne málo…

Pro Malinkou. A (M)lékárníka. Nezapomenutelné, velké, plné radosti.
Která trvá, není minulostí, tak proč jí nežít?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „(Insta)cit #8

    • Přesně! Úsměv dokáže tolik – strašně to teď vnímám u pacientů – ti, kteří se na nás usmějí, nám rozzáří den a věci jsou pak o tolik jednodušší než s morousy… (a o to víc si vážím těch, kteří se na nás usmívají, i když mají bolesti, děkují, spolupracují, …)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.