Příběh pro děti 26

Měsíc starý rajčátkový restík 😉 🙂 (inspirováno Kozel a rajčata)
Dnešní příběh bude jiný – více obrázkový.

Loni v létě jsem ráda jezdívala na zahrádku – vracela jsem se totiž vždy s bohatou sklizní. Jednou z věcí, kterou jsem mohla sklízet, byla rajčátka. Ke konci léta jsem pověděla mamince svůj nápad – co kdybychom si zkusily vypěstovat sazeničky úplně samy ze semínka? Nekupovaly je na trhu, ale vypěstovaly si je samy z těchto rajčátek, která nám tak chutnají? Mamince se nápad zalíbil, vzpomínala, jak rajčátka v jejím dětství pěstovali, a z posledního nejkrásnějšího rajčete jsme vydlabaly a schovaly semínka.

Ke konci zimy jsem nadšeně vytáhla semínka ze skříně a ptala se maminky, jestli už budeme sázet a jak to vlastně budeme dělat. Poradily jsme se s moudrou babičkou a chytrým strýčkem Googlem a semínka zasely. Neustále jsem je chodila kontrolovat, až jednoho dne jsem se dočkala. Semínka začala růst před očima!

A to velmi rychle – jedno ráno, než jsem šla do školy, jsem uviděla rašící hlavičky a když jsem se večer vrátila, vyklíčila o pár centimetrů. Rajčátka se stala mou oblíbenou televizí – odbíhala jsem si od učení odpočinout a pozorovat, jak raší, jak narovnávají zohnuté hlavičky, kterými si razila cestu z půdy a nedočkavě vyhlížela dvě patra lístečků, abychom je mohly přesadit do samostatných kelímků.

Dočkala jsem se. Milá rajčátka jsem naložila a jela k babičce pikýrovat – to znamená opatrně rozdělit jednotlivé sazeničky od sebe, nepotrhat jim kořínky a udělat jim samostatné místo v květináčích. Dokonce jsme nemohly s babičkou zasadit všechny rostlinky, protože nám došlo místo a kelímky. Jedno rajčátko mělo tolik semínek!

Rajčátka jsem zanechala u babičky, která se o ně pečlivě starala. Nechávala je na sluníčku vyhřívat, pak je zase dala do stínu, větrala jim, zavírala okno, kropila vodou, přisypávala hlínu. Když jsem za pár týdnů přijela rajčátka zkontrolovat, nestačila jsem se divit obří džungli! Babička je už celá nešťastná přenášela do sklepa do chladu, protože ven do hlíny zatím nesměla – ještě nebylo po „třech zmrzlých“.

Zanedlouho jsem se dočkala i sázení – naložili jsme rajčátka s tatínkem a bráškou a jeli na zahradu pracovat – museli jsme jim udělat místečko, opatrně je zasadit, navázat na tyčky a zaštípnout první lístečky. Dokonce některá měla první květy!

Zanedlouho jsem byla trochu nešťastná – rajčátka mi začala žloutnout a listy osychat. Jela jsem tedy na konzultaci k babičce. Když jsem se však podívala k ní do zahrady, zjistila jsem, že její rostliny se chovají stejně. Babička mi vysvětlila, že si rostliny zvykají na chlad, nové prostředí, jinou půdu a že se nemusím bát, protože brzy obraší znovu.

Opět jsem se dočkala. A nejen obrašení, ale první květy se přeměňovaly na první zelené malinké plody. Jakou jsem měla radost!

Ani mi nevadilo jet vždy pracovat na zahrádku – okopávat, proštípávat, zalívat a přivazovat. Protože brzy se začaly první plody ze zelené měnit do oranžové a červené. Když jsem ochutnávala první rajčátko, měla jsem obrovskou radost.

Celé léto jsme tedy opět sklízeli rajčátka – tentokrát z našich vlastních sazenic. A mě neustále napadalo: že jsem sázela, babička zalévala, ale růst dával Pán Bůh. Vlastně to není z mé hlavy, stejná slova řekl už v Bibli apoštol Pavel v 1. Korintským 3,6. Já si je pouze každotýdenní návštěvou zahrádky neustále připomínala. Když jsem byla na jedné z posledních sklizní, nestačila jsem se divit, kam až do vrchu rajčátka rostou a stále kvetou. Sklizeň byla opravdu velice požehnaná. A tak, když jsem hleděla vzhůru ke květu, děkovala jsem Pánu Bohu. A přemýšlela, jestli i já jsem takovým semínkem, které nese tolik užitku, jako semínka z poloviny jednoho obyčejného rajčátka. Tak co, jakými semínky jste vy? A co pěstujete?

Příspěvek byl publikován v rubrice Dětský oddíl, Fotím a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.