Pro Malinkou – Odpuštění

První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.

Možná budeš šikovnější než já, ale vždy, když se ptám a hledám definici odpuštění, nenacházím to samé. Někdy lidé spíše říkají, co to není, ale po téměř čtvrtstoletí, co tu straším, stále nevím, co přesně to je. Cítím ale jeho potřebu. Určitě jsi zmatená – jak mohu potřebovat něco a nevědět co? Velice brzy to zjistí Tvá maminka – budeš naříkat, nebudeš umět mluvit, ale maminka se brzy naučí rozeznat, jestli potřebuješ přebalit, nakrmit, nebo pochovat. Přestože Tvůj tatínek bude mít pocit, že pláčeš stejně, maminka to rozezná. Já také pláču po odpuštění a nevím, jak si o něj říct. Třeba můj pláč někdo zaslechne…

Máli, ze mě si neber příklad, jaká jsem – často samotářská, učím se s lidmi pořád mluvit mluvit (a pořád mi to nejde) a když provedu něco špatného, neumím přijít a poprosit o odpuštění. Většinou někam uteču nebo se zavřu, popláču, potřebuju si vyčistit a urovnat věci v hlavě a pak většinou udělám něco, čím mám pocit, že ublíženému udělám radost. Uklidím, uvařím, koupím něco dobrého, snažím se pak pohladit. Ale neumím o tom mluvit a je to velká chyba. Víš, co je ale ještě horší? Když někdo ubližuje našim blízkým a my máme svázané ruce. Nějakou dobu musím denně pozorovat Tvou babičku s dědečkem utrápené starostmi, se kterými jim nemohu a neumím pomoct. I Tvůj tatínek nosí na bedrech narůstající zátěž, kterou se snaží vyřešit. My dospěláci jsme nerozumní v tom, že se takové věci snažíme maskovat za únavu, ale starosti nás sráží k zemi. Mnohdy z nich i onemocníme. Ať ublížím já nebo naopak ublíží někdo, myslím si, že je jedno odpuštění, na kterém by mě i Tobě vždy mělo záležet nejvíce. A to odpuštění Boží.

Asi Ti to teď vůbec nedává smysl. Ale zkusím Ti to vysvětlit. Když si Ty sama sobě nebo někdo Tobě ublíží tolik, že Tě to srazí na kolena, dojde Ti, že potřebuješ Boží odpuštění a lásku. Že jsi zvrtala strašně moc věcí a jedině Bůh Tě miluje takovou, jaká jsi – bezvýhradně. Hned po Bohu Tě takto milují Tví rodiče, a jak znám naši rodinu, prarodiče na tom budou úplně stejně. Dospěláci to nazývají bezpodmínečnou láskou. A jedině v této lásce jsme schopní vykročit někam dál a odpouštět sami sobě, druhým a učit se je mít rád. Je to láska vzácná, která není v každé rodině, a tak si jí važ, nepohrdej jí, uč se jí a předávej ji. Věřím, že i Ty časem poznáš, v jak výjimečném prostředí vyrůstáš. V rodině, kde i v případě, kdybys udělala něco strašně ošklivého a nesouhlasili by s Tebou, stále Tě budou všichni milovat a když budeš jen trochu chtít, šli by pro Tebe ohněm, aby Ti pomohli to vyřešit. Nezneužívej to, ale uč se to přijímat a dávat…

Tak nějak tuším, že se od malinka budeš setkávat s Biblí – možná už teď občas zaslechneš její slůvka a myšlenky. Je v ní mnoho textů, kterým nerozumíme, ale musíme se učit. Všichni – Tví prarodiče, rodiče, já i Ty. Několik let se vypořádávám s problémem – máme tu nějaké církve, ale jak do nich patřit, když v nich narážíme na lidi, kteří strašně ubližují? Kteří lžou, kradou, podvádí, závidí, pomlouvají, navádí ke špatnému a ještě třeba jsou dokonce těmi duchovními vůdci, kteří přesně učí tyto špatné věci nedělat? Navíc, když Ježíš říká, že lidi poznáme po ovoci (Matouš 7,15 – 20) a my máme být světlem pro druhé (Matouš 5,14 – 16), tak jak máme nést dobré ovoce a být dobrým světlem, když ti, kteří učí, jsou zkažení? Toto je pro mě moc těžká věc a nevím, zda na ni kdy najdu odpověď. A bývá mi z toho velmi úzko a smutno. Ježíši ale bylo smutno mnohem dříve, než mě a má pro nás obě malou radu – dobrá a moudrá nařízení je dobré do svého života brát, ale ne ty, kteří o nich kážou (Matouš 23,3). Malinká, toto mi musíš pomoct se naučit, nevím, zda to kdy zvládnu…

Nejde mi totiž na rozum, jak může někdo kázat vodu a pít víno. Jak je možné, že někdo káže o vedení Pánem Bohem, jak Ho k životu potřebujeme a jak Ho vnímá ve věcech, kterými ale ubližuje druhým. Vždyť pokud mě Pán Bůh vede v mém životě, tak bych měla přece druhým rozdávat radost, pomáhat jim. Když něco slíbím, dodržet to i za cenu, že z toho prospěch nemám. Jak může kázat o tom, jak nebýt zmanipulován a sám být manipulátorem… Máli, ani Ti nechci vyjmenovávat, co všechno mě trápí, protože ten seznam by byl delší než věci, ze kterých mám mít radost. A to Tě opravdu učit nechci…

Když jsem nad tímto přemýšlela vůbec poprvé a měla jsem hlavičku jako balón, jeden strýček kazatel se na mě podíval a povídá mi: „No vidíš to, a kdybys teď měla začít jmenovat, co děláš ty… A vezmi si, že Tebe i ty druhé má Bůh rád a odpouští vám. A za vás všechny zemřel.“ Drsné, co?

Je to strašně těžké. Ale Máli, my nevidíme do srdíčka. Tak, jako nikdo nevidí do mě, do Tebe a neví, co si myslíme a chceme udělat, tak ani my nevidíme do druhých a nevíme, jak to myslí. Pán Bůh nás zase učí další skvělé věci – protože On do srdíčka vidí – když někdo v našem okolí nedělá něco dobrého a my o tom víme, máme za ním prvně tajně jít a říct mu, že se nám jeho jednání nezdá správné, říct mu, že ho máme rádi a že, jestli chce, se můžeme snažit mu pomoct věci změnit. Když nás poslechne, je to super! Pokud ne a ubližuje ale lidem dál, máme najít nějakého kamaráda toho ubližovatele a jít společně za ním si zase promluvit. Vždy ale musíme mít na paměti, že se nemáme mstít, ale opět to dělat z lásky. Proto, že nám na ubližovateli i lidech okolo záleží. Proto mu chyby vytýkáme. A doufáme, že i on by nám vytkl ty naše takto do očí… To je to, co se budeš celý život učit – aspoň já pořád nevím, jak na to 100% s láskou.

Chci, abys nás od prvního dne, kdy Tě budeme držet v náručí, učila, že se nemáme bát navzájem prosit o odpuštění a odpuštění poskytovat. Abys nás učila, že i my, i když Tě máme tolik rádi, jsme lidé chybující. Že Ti můžeme dávat rady do života, ale sami tím příkladným životem nežijeme a musíš nás Ty napomínat. A že nás sjednocuje láska, díky které Ti toto napomínání odpustíme a budeme vděční, že jsi nám naše chyby vytkla a budeme se z nich snažit poučit. Protože jedině tak budeme schopní vytvořit prostředí, kde se budeme cítit dobře. Vytvoříme si malou církev v naší rodině, která ponese ovoce a světlo za své hranice a tím budeme tvořit podstatné základy té větší církvi, do které budeme chtít patřit. Církvi, která stojí na Kristu a jeho lásce. Protože jak jsem Ti řekla, to je jediné odpuštění, na kterém opravdu záleží. Jen díky němu má smysl to ostatní odpuštění.

Tak co Máli, je to výzva, ale jdeš do toho se mnou?

And my soul will know
When fear comes knocking
There You’ll be my guard
When day breeds trouble
There You’ll hold my heart
Come storm or battle
God I know Your peace will meet me there

Oh, be still my heart
And my soul will ever know that You are God
And You heard my prayer

3 komentáře u „Pro Malinkou – Odpuštění

    • Děkuju 🙂 Vůbec nevím – hned po dopsání (téměř v noci) bylo tatínkovo autorské čtení a Švagrová si to nad ránem taky přečetla, když nemohla spát. Rodiče se smáli, že Malinká dostane knížku ještě než bude umět číst, ale myslím, že to nehrozí. Bude to prostě plynout – hlava je plná nápadů, ale musím odbíhat pracovat. Původně jsem myslela, že si s ní budu povídat a pak to nějak zapisovat, ale kdo ví. Nechám tomu volný průchod a třeba jí to jednou fakt vytisknu 😉 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.