Příběh pro děti od dětí

(jsem pomáhala ;-))
Poslední dobou máme příběhy před kázáním lehce monotematické – všechny je sdružuje téma poslušnosti. O další dvě zkušenosti s tématem poslušnosti se podělili naši dva Pathfindeři.

Velká Áňa nám povyprávěla svou zkušenost z Velikonoční výpravy. Neuposlechla na výletě a rozhodla se nepřecházet potok přes balík slámy, ale přeskočit ho. Nevšimla si ale, že to, co považovala za břeh, je bahno, do kterého se probořila. Nelča ji pomohla vytáhnout, ale zjistili jsme, že si Anička pochroumala nohu. Všichni tedy přiložili ruce k dílu a střídali se v podpírání Aničky, se kterou jsme se museli vrátit na chatu. Šli jsme po silnici, čekaly nás tři těžké kilometry a jezdila kolem nás auta. Po nějaké době ale jedno zastavilo a pán se ptal, zda nepotřebujeme někam odvést. Když jsme mu řekli, kam míříme, okamžitě souhlasil s odvozem na chatu. Z auta vystoupila jeho manželka, babička s jedním dítětem a že počkají, až se pán vrátí. Po této zkušenosti jsme si jeho činu velmi vážili – rodina, aby nám pomohla, obětovala kus svého pohodlí bez nějakého většího rozmýšlení.
S druhou zkušeností se s námi podělil Jimmy, který neuposlechl rodiče a i přes jejich nedoporučení jel do kroužku na kole. Už při příjezdu začalo kapat, ale myslel si, že to bude jen přeháňka. Po kroužku ho čekalo úplně mokré kolo a veliký déšť, ve kterém se vracel domů a byl naprosto zmáčený.
Oba příběhy mají společnou myšlenku v tom, že dospělí mají občas dobré doporučení a rady. Jimmy příběh zakončil veršem z Bible z Přísloví 1,8, který to vystihuje nejlépe: Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj.
 
Berryn dodatek k prvnímu příběhu, který jí zní pořád v hlavě a má ho před očima, protože zážitek to byl silný – dvakrát mě od té doby oslovil někdo s prosbou o peníze z důvodu nouze. Asi jsem moc měkká, protože i když jsem se v minulosti vytrestala, opět jsem dala. Vypadalo to, že dávám opravdu potřebným, v rodičích mám vzor, že pomáhat je normální. Jsou to věci, které jsem viděla jako dítě, které rodiče dělali jako naprostou samozřejmost a ve mě se to uložilo. Třeba když se stala naproti domu nehoda a mamka viděla z okna, že tam stojí malá holčička, okamžitě mě poslala s nějakým frukem, sušenkami a ovocem, abych jí to zanesla a nabídla jejím rodičům, že pokud bude chtít, může u nás počkat v teple, než to policie vyřeší. Bez přemýšlení. Nebo když jel brácha pomoct jednomu pánovi vyřešit ošetření na zlomenou ruku a nějaké další problémy, protože žil sám, mamka neváhala a do krabiček navařila na několik dnů. Nebo v jedné koloně se to rodičům nezdálo, nechali nás s bráchou v autě a běželi se dopředu podívat a mamka dávala první pomoc motorkáři, než dojede sanitka, protože měla s taťkou tušení. Těch střípků je strašně moc z různých událostí. A postupně se ve mě uložily. Ne nadarmo asi maminka denně pomáhá v ordinaci, (m)Lékárník v lékárně a tatínek dělá různé „charity“. Hold je pro mě zdravotnictví důležitější než výzkumák. Protože potřebuji vidět smysl, který se ve mě uložil za ty roky. Takže – i když jsou příběhy o poslušnosti, já v tom vidím to dívat se kolem sebe. Buďme součástí světa, ve kterém žijeme. (chlubila jsem se, že jsem byla nominovaná na besídku, na kterou jsem kvůli zkouškám nemohla, aby toto „poselství“ slyšelo co nejvíce lidí, protože posluchači z mé skupiny měli potřebu ho předat více než vtipnější projevy mých kolegů? jsem hrdá ;-))
Příspěvek byl publikován v rubrice Dětský oddíl, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.