Vím, že méně je více. Ale chci tento semestr asi shrnout dnešním odchodem ze školy. Kdy jsem uzavřela na pár měsíců pozorování místečka, kde jsem se vždy nadechla, vydechla a srovnala si v hlavě, jak je ta příroda geniálně vymyšlená. Nadšená, že kvetou jetele, zemědýmy, pryskyřníky, vlaštovičníky, šípky, bezy a snad poprvé jsem viděla kvetoucí akáty. To, co bylo pasekou, je zarostlou džunglí. Brzy tam určitě někdo přijde s křovinořezem a “vyčistí” to, ale teď je tam nádherně. Malá blonďatá hlavička “dobdý den” s vážným úsměvem a o pár metrů dál chlapeček “do lesá né” – “ale Jeníček s Mařenkou šli taky přes les!”. Závěr měl trochu pachuť – u řeky to vše vysekali, bagrem pojeli a slavnostně tam vytváří obecnou zahrádku či kýho víra… Proč, když tam bylo tak krásně přirozeně… Ale bylo milo i tak, ti ptáci, mech, tráva. Vždy si s koncem zimy kladu otázku, co se stane se vším tím listím, kterého je les plný – no, dnes to už konečně po tolika letech vím. Tráva ho postupně zarůstá, hrne si pod sebe a živí se jím, aby vyrašily překrásné květiny. Jen ho přes květiny nevidím 😉 (a stromy)
P. S. Už jsem se poučila, že podpatky na led do lesa jsou smýkavá dřina, teď bych si mohla zapamatovat, že černé šaty a šedé punčochy na trhání bezu plného žluťoučkého pylu při prodírání se svízelem přítulou a větvičkami ostružin taky nebudou vhodné.

8. 3. – 29. 3. – 12. 4. – 3. 5. – 25. 5.

Pár dnů před dnem maminek – nevoňavá, krásná – ideální pro mou maminku. Kvůli pár květům jsem prochodila tři louky.

A tuto jsem přinesla mamince domů dnes a protože už vůně trochu snese, nechala jsem ji zavřít oči a ihned poznala. Pomněnky jsem ale musela nechat v lese, ty by nevydržely. A bez jsme naložily a bude první litr sirupu. Tu vůni mám moc ráda…

Když konec školy, tak trochu z jiného úhlu 😉