(Ne)malé radosti #‎77

  1. Sluníčko, které zahřívá a pálí a rekordních 10 115 kroků (7,5 km) kvůli minimu procházek po neodolatelném jarním počasí, obdivování včelek ve stromech a květinách, narcisy u cest.
  2. Neodolatelné blížící se šedo vplouvající do čar červánků a rožínající se lampy, které už díky posunu času vidím = 10 574 = 7,7 km díky šetření času při čekání na spoj domů, modlitby.
  3. Klasická trasa mezi školami lesem, kde obdivuju pupeny, křik ptáků a se smutkem míjím mech a trávu, na kterou si zatím nemohu lehnout – 12 682 = 9,2 km.
  4. Mám střechu nad hlavou, magnolie a její neodolatelná vůně a vzpomínky na dětství.
  5. Mnoho práce, kterou mohu udělat, protože mi ruce slouží.
  6. Překrásný východ slunce, zelená střídá zelenou, jízda vlakem, procházka v kouzelné sukovicové zahrady, kozí zmrzlina, diskuze a Boží odpovědi.
  7. Další krásný den, kdy jsem jen v podkolenkách, chování kuřátek, plácaná s T., Boží humor, jízda vlakem a usazení holčičky naproti mě s „Dobrý den, jmenuji se Alžbětka *** a nebudu vás kopat.“, ryba a mnoho ovoce.

Co je vlastně pravda?

2 komentáře u „(Ne)malé radosti #‎77

    • To jo, minulý týden byl naprosto báječný a počasí vydařené. Neobdivuj, já zas moc extra nedělám žádný jiný sport, a nebaví mě čekat, tak šetřím čas chozením (tíhla jsem k tomu vždy, ale definitivně mě tomu naučil týden ve Francii). A hlavně, 2 km mám vždy v Kampusu, než dojdu na konec a zase zpět 😀 Kdyby sis to měřila, asi taky budeš představená, kolik tam toho nalítáme 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.