Jak mě Bat-šeba k radosti ze života přivedla

Šuplíkové, zapomněla jsem to vyvěsit i sem, psáno jako zamyšlení na server křesťanské mládeže. Ale jsem ráda, že jsem to otevřela a připomněla si právě dnes. Mé radosti mě opravdu posouvají, každý den je jich už mnoho, tak osobních a niterných, že zůstávají jen v mém diáři. Pod tato slova se ráda znovu “podepíšu”, protože teď jim rozumím ještě více než před rokem a půl.
Včera jsem dočetla knihu o Bat-šebě od Francine Riversové, která mě velmi nadchla. V Bibli si můžeme počíst příběh o Bat-šebě v 11. a 12. kapitole 2. Samuelovy, ale autorka se rozepisuje do románu, ve kterém poukazuje na zvyky a myšlení tehdejší doby. A i když si některé věci dobarvuje, jak se jí hodí, navrtá člověku červíčka a začne na příběh pohlížet jinak. Tento příběh mi dal hodně myšlenek ve směru, že Bat-šeba udělala obrovskou chybu, která se s ní táhla do konce života. Ale i když byla „zapovězená“, možná právě proto, se utíkala k Bohu, který jí požehnal, odpustil a její druhý syn, Šalomoun, byl doslova „miláček Boží“. A asi není náhodou, že se Bat-šeba vyskytuje v Ježíšově rodokmenu.

Bat-šeba si musela sáhnout ne na, ale až za dno, musela být poplivána společností a ztratit to nejdražší, prvorozeného syna, aby se přiblížila Bohu a naučila se mu důvěřovat. Aby mu odevzdala svůj život a dalšího syna. Bůh viděl její pokoru, a i když následky museli s Davidem nést do konce života, Bůh jim požehnal. A oni mohli být vděční – Bat-šeba se nezapškla, ale více věřila Bohu. Utíkala se k němu.

A já? Jakmile jsou problémy na obzoru, např. těžká zkouška ve škole nebo nevydařené dlouhodobé plány s přáteli, jakoby šel Bůh do ústraní. Kolikrát zapomínám děkovat, jak bohatě mi Hospodin v životě žehná. Raději se před spaním vyčerpaná z učení podívám na seriál, u kterého mohu vypnout hlavu, než bych se ztišila na modlitbě. „Ztišením je třeba Tebe chválit, Bože…“ Na letošním Míráku řečník Michal Balcar zařadil velmi užitečnou aktivitku – 7 minut ticha. Ale ne ticha, kdy se modlíte, meditujete či přemýšlíte nad životně důležitým problémem. Ticha, kdy ztišíte i svou hlavu a dáte prostor Bohu, aby k vám promluvil.

Prvně je to strašně těžké – už to trochu znám z týdne spirituality, kde jsem to v lese ve vysoké trávě zkoušela. Prvně mě rozptyluje bzučící hmyz, pak se necítím bezpečně se zavřenýma očima, pak obdivuju květiny a pak se modlím. Nic z toho není špatně. Je to dobře, když nás příroda k Bohu přivádí. Ale měli bychom se naučit být v tichu, aby Hospodin mohl promlouvat k nám. A tak jsem měla radost z aktivity a pohroužila se do ní. Vytvořila si bublinu bezpečí, ignorovala okolí a naslouchala. Je to fajn. Od té doby mi v hlavě velkými písmeny bzučí ODPUŠTĚNÍ!!! A tak jsem zatla zuby a některé věci ve svém životě lehce posunula a pokusila se vyřešit. Aby mi to ODPUŠTĚNÍ přestalo strašit v hlavě. A pár dnů na to jsem četla zmíněnou knihu o Bat-šebě. A najednou to ODPUŠTĚNÍ už nebylo směrem k druhým, ale ke mně. Potřebovala jsem ticho, abych začala řešit vztahové problémy a odpouštěla a milovala, abych nalezla odpuštění u Boha.

Byl to neskutečný pocit. Těžko říct, zda emoce se mnou mávaly kvůli nastřádání pocitů odpuštění a chápání dalšího rozměru neskutečné Boží lásky, nebo v tom měla prsty i bráškova svatba, která odpuštění ve mně a vyrovnání lehce dostolila. Nebo to bylo všechno dohromady. Na tom nesejde. Důležité je, že se snažím být, snažím se být ráda a mít radost v Pánu, jak píše Pavel. Ten verš jsme totiž rozdávali rodičům, když jsme s dětmi představovali tábor. Děti mají totiž radost skoro pořád. A proto s nimi ráda trávím čas – jim stačí pohlazení před spaním, a mají radost. A není to pomíjivá radost, ale velice upřímná. A to se od nich ráda učím.

A tak se „hodilo“, že se na FB začaly propagovat 10denní výzvy pozitivního myšlení vděčnosti. Já to znala z blogového svět jako (ne)malé radosti. Nikdy do těch řetězovek moc nejsem. Teď jsem však šla do sebe a každý den si poznamenávám jednu věc, která mi udělala největší radost, za kterou jsem vděčná. U které jsem vděčná, že mi ji Bůh dopřál – ať tím, jaké lidi mi do cesty posílá, nebo se mám prostě „jen“ dobře, nebo si více vážím rodiny a prostředí, ve kterém vyrůstám. Třeba dnes jsem měla trochu problém vymyslet, za co jsem vděčná, co mi udělalo radost. Nakonec je to kotník vyvrknutý na letním táboře, který už tolik nebolí, a můžu chodit. Protože ono je opravdu horší, když člověk nemůže, než když nechce. A tak jsem vděčná, že můžu a chci.

Bat-šeba byla neskutečnou ženou. Ženou, která těžko říct, o kolik více ztratila, než získala. Získala však Boží přízeň, a na tom záleží. Jsem dnes vděčná, že mohu žít v Boží přítomnosti? A chci?

Ten můj kotník pořád zlobí. A přesto jsem vděčná, že ujdu dlouhé výlety, kdy vidím tyto krásné výhledy. A že je mlha? No a co, tak vidím, jak se vaří, vidím krásné barevné stromy… 🙂 Význačný den vděčnosti, který jsem v listopadu strávila s bublinami 🙂 (výhled si můžete klikem otevřít v novém okně)

Příspěvek byl publikován v rubrice Články jinaké, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Jak mě Bat-šeba k radosti ze života přivedla

  1. Pingback: Shrnutí roku 2017 | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.