Nechám mluvit je

6. projev do Komunikačního tréninku, téma příběh. Trošku netradiční.
Děkuji všem těm, kteří u některých z těch jizviček (nebo i jizev, o kterých nepíšu a víme o nich) byli a díky kterým se na to s ohledem dívám s vděčností, protože mě drželi, modlili se, objímali…

My jsme se rozhodly, že vám dnes povíme její příběh. Ptáte se, kdo jsme? Jsme jizvy. Je nás mnoho a na různých místech, ale dnes promluvíme jen my velké a významné, co jsme na těle. Protože my dokážeme s přehledem povyprávět téměř celý její příběh, který nám přijde zajímavý.

Začnu já. Mě jedinou neuvidíte vůbec. Já jsem už v takovém jizvovém nebíčku. Já tu byla úplně první. Vlastně, možná skoro dříve, než tady ta nedočkavka přišla na svět. Ona byla vážně neskutečně nedočkavá. Představte si, její brácha slavil narozeniny a ona se v noci rozhodla, že mu chce popřát nebo co. Snažili se ji zdržet, protože to bylo opravdu brzo. Ale ona si nedala říct, tak další noc už byla na světě, aby všechny ty další roky mohla slavit s ním. A s ní jsem na svět přišla i já – malá cystička v hlavě, která mohla za takové ne úplně drobné krvácení. Díky mě jsme se svezly hned po narození sanitkou do inkubátoru! No schválně, kolik z vás se tím může chlubit! Ale tady můj život pomalu skončil. Víte, jejím rodičům říkali, ať ani nepočítají s tím, že by přežila. Pak tvrdili, že si ji neodnesou domů, protože se nenaučí sát a jíst. Pak že nebude mluvit, pak chodit, pak že nebude moct studovat. Ale. Stal se zázrak. Mnoho zázraků. Já tím umřela, ale ona začala žít. Tak to říkali doktoři. Její rodiče říkali, že je vymodleným dítětem. Nikdo tomu nerozumí. Jedno je však jisté – já jsem v nebi, ona na zemi, přežila, odnesli si ji domů, zvládne sama jíst, mluvit, chodit a dokonce studuje na vysoké! Doktoři tehdy tvrdili, že je to neskutečný zázrak. A tím to vlastně všechno začalo…

Já jsem další pomyslnou jizvičkou, která také není vidět. Když jí bylo asi 10 let, srazilo ji auto. Na přechodu, šla na zelenou, jako slušně vychované dítě. Ale paní řidička byla myšlenkami jinde. Zase se jí nic nestalo! No, musí teda cvičit krční páteř, ale kdo v dnešní počítačové a sedavé době nemusí…

A teď přicházím konečně na řadu já a mě už uvidíte! No, to bylo asi o rok později. Stala se taková nehoda – byla na návštěvě u babičky a jako každé dítě, které rádo běhá, i ona běžela do vedlejšího pokoje. Ale srazila se s babičkou, která nesla právě dovařené vřelé kávy. Asi tušíte správně – vylilo se to na ni. A protože si od malinka pořád hraje na princeznu, tak i tehdy měla šaty, které vsály vřelou tekutinu a pálily. Naštěstí okolí bylo pohotové, začalo chladit přes oděv, který byl pak stržen, a jelo se do nemocnice. Popálenina na pomezí 2. – 3. stupně byly mé rozměry, a na tváři 1. – 2. stupeň. Má kamarádka na tváři porod nepřežila, ale já se ujala! Teda, bylo to těžké – roky jsem musela být hýčkaná vazelínou a krytá různými obvazy, pak mě bolel růst, ale zůstala jsem jako malá, na první pohled nerozeznatelná vzpomínka. Stačí, aby se podívala na ruku a ví, že ji potkal další zázrak.

Uběhlo pár let a narodila jsem se já! Můj porod byl také těžkopádný. Neposeda byla na výletě – ona má tak ráda ty lesy a přírodu a pořád tam s kamarády chodí. Ale najednou se zatáhla obloha, začala neskutečná bouřka a oni byli na cestě se schovat do bezpečí. Na posledních pár metrech ale udeřil blesk a spadl strom. Ona si to moc nepamatuje. Najednou prostě spadla na kolena, byla tma, pak slyšela hlasy a povyk přátel. Najednou zase bylo světlo – někdo posílen adrenalinem dřevo odhodil (přestože další den s ním nedokázali pohnout dva dospělí chlapi údajně). Na lopatce cítila ostrou bolest, třeštila jí hlava a bolela ruka. Kamarádi ji podepřeli, odvlekli do domu známého, zavolali sanitku a po určitých peripetiích ji v nemocnici ošetřili. A zase mluvili o zázraku – tu noc zemřeli v kraji dva lidé kvůli pádu stromu. Jí však zase nic nebylo, krom toho, že zase byla praštěná (kdo dnes není) a že jsem vznikla já. Malá jizvička na loketní kosti, která se občas ozve při změně počasí, a jsem líná dělat příliš mnoho kliků za sebou. Takže kulturistka z ní zkrátka nebude.

Za pár let došla řada na mě! Já jsem největší, nejhlavnější a nejvíc jí to připomínám. Jste zvědaví? Počkejte, vykouknu zpod tady té podkolenky. No, už jsem bledule, ale měla jsem celých 12 cm! Ale jak se to přihodilo. Zase byla v přírodě. Nepoučí se prostě. Šla ukázat bráchovi jeden krásný výhled. On už stál nahoře a volal na ni, že je to vážně krásné, ale jí se utrhl pod rukou poslední kámen, padala z kopce a křičela. Jak ona křičela. Jsou noci, kdy si na to vzpomene a vyděsí ji to. Křičela strachem a děsem, protože měla pocit, že když křičet přestane, už prostě nebude. Jakoby si tím křikem snad mohla prodloužit život… Brácha seběhl, zašel pro pomoc, naložili ji do auta a odvezli do nemocnice. Zase si to moc nepamatuje, ale prý nad ní stálo pět doktorů s rezervovaným operačním sálem. Představte si, že její jedinou starostí bylo, ať jí nekontrolují vnitřnosti a klíční kost, ale že ji bolí nohy, jestli by se laskavě mohli podívat! Nikdo to nechápal, opravdu ne, jak může holka po pádu z nějakých 6 – 9 metrů být „jen“ potlučená, s trochu odřenou hlavou, která není potřeba šít, nemá nic v oblasti středu těla a má jen potlučené končetiny. Nechápal to nikdo při žádné z vizit. Až na jednu sestřičku, která se tam zjevila doslova jako anděl. Naklonila se totiž k ní a povídá jí: „Poděkovala jste Pánu Bohu? Dokážete si představit, jak obrovské štěstí jste měla v neštěstí?“ Když pak ubíhalo léto, měla mindráky z mnoha drobných jizev po celých nohou a potlučeného lokte – jojo, zase ten loket, co dřív už zazlobil. Uběhly tři roky a jedinými následky jsem já, a to musíte vědět, kde mě hledat, bolavý loket při změně počasí a ještě vlastně tady. Jeden pramen, který se kroutí jinak, než všechny ostatní. To víte, vytržení a posun kůže, to je ale úplné nic!

Před pár týdny jsme se byli na to místo s ní podívat. Všechny. Seděla nahoře na tom výhledu, spolu s dětmi z oddílu a začala jim vyprávět. Nechala teda mluvit nás. Svůj příběh. O tom, jak je vymodleným dítětem, které tu Pán Bůh nějakou záhadou pořád chce mít. Jak jí nikdy nic v důsledku nebylo a jak se v jejím životě opakovaně děl zázrak. A jak po tom posledním, kdy se doopravdy znovu narodila, jí zůstalo 12 cm, o kterých ví už jen ona, o vzpomínkách a vděčnosti a o tom, že tu teď dokáže sedět a děkovat. A děkovat Bohu, který ji tehdy vzal do náruče a položil pod skalnatý kopec. A cestou zanechal vtipy – položené brýle nebo hodinky. Nikdo vůbec nic nechápal, jak se ty brýle mohly složené objevit na mechu…

Dnes nás náš příběh jejího života nechala vyprávět vám. Možná by vás mohl oslovit a přivést k vděčnosti za to, že jste. Ona si tu chvilku prožívá několikrát denně – když si vyhrne rukáv, obléká punčochy, češe vlasy nebo vzteká, že nemůže unést nákup v levé ruce. Okamžitě ji to přivádí k modlitbě, díkům za každý další den, který jí byl přidán. Má pocit, že nesplnila úkol, který má, a tak ji tu Bůh drží. Je zkrátka ráda, že je. Tak děkujeme, že jste nás vyslechli! Dneska totiž zažívá výročí a je ještě více, než obvykle, vděčnější, že může být. Dokonce prý včera zářila radostí. Tak vám přejeme, ať taky někdy můžete pro druhé zářit a být s nimi.

nechammluvitje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.