Přidávám resty…
Před dvěma týdny jsem prožila něco, co vám chci říct. Pořád na to nemohu zapomenout.

Jezdíte do školy hromadnou dopravou? Já ano – občas vystoupím dříve a jdu kousek pěšky, ale jinak trávím dost času v tramvajích, trolejbusech a autobusech. Někdy bývá město přeplněné dopravou – chodci skákají pod dopravní prostředky a ty pak musí nečekaně zabrzdit. Nebo kvůli řidičům, kteří odbočují, křižují cestu a myslí si, že to stihnou včas. Většinou se nic moc neděje, lidé sebou cuknou, někomu vylítne z pusy nepěkné slovíčko, ale to bývá tak všechno. Ale ne vždy…

Jela jsem autobusem ze školy, četla jsem si jednu tlustou učebnici a autobus sebou cukl. A já uslyšela ránu. Zvedla jsem hlavu od knížky a vidím, že vepředu spadl pán. Řidič zastavil, s jiným pánem mu pomohli vstát a ptali se ho, zda mu mají zavolat sanitku. Ale pán říkal, že to rozchodí. I tak museli ale sepsat takové hlášení o úrazu, kdyby ho to začalo později nějak bolet, aby to bylo v pořádku. Docela jsem se polekala, ale naštěstí to dobře dopadlo.

Asi o dva dny později jsem byla svědkem dalšího pádu, tentokrát v tramvaji. Ta musela velmi prudce zabrzdit. Já sklouzla a bouchla se o tyč přes žebra a hodně mě to bolelo, ale nic mi naštěstí nebylo. Když jsem se ale vzpamatovala, vidím, že ve dveřích leží spadená paní. Skloním se k ní, protože se mi něco nezdá, a ptám se, paní, můžu vám pomoct se postavit? Paní kouká a já si všímám, že nemůže popadnout dech. Paní, můžete se nadechnout? Tak trochu slyším, že se řidič ptá, zda je někdo zraněn, ať se mu to nahlásí, ale moje pozornost je upřená na paní. Paní, můžete vstát a nadechnout se? Paní ze sebe vysouká, že potřebuje vystoupit. Pomáhám jí s taškou, dovedu ji k zábradlí, o které se opře, a ptám se jí, jestli mohu rychle odběhnout za řidičem tramvaje mu to nahlásit. Lidé totiž stojí, koukají a nic nedělají. Ale paní se nemůže nadechnout, a když konečně popadne dech, tramvaj je pryč. Jsem trošku bezradná. Už tolikrát mě učili, jak se mám v situaci, kdy někdo potřebuje pomoct, zachovat, ale najednou nevím vůbec nic. A mé bezradnosti si asi všímá pán, který k nám přichází a ptá se, co se stalo. Rychle mu to vysvětluji a říkám, že se paní špatně dýchá. Opět se jí ptáme, jestli je zraněná, ale je v šoku. Nevím, kdo více, zda ona, nebo já. Nakonec ji pán přemluví, že raději zavolá sanitku, aby ji vyšetřili, zda nemá zlomená žebra. Pán se ujímá paní, říká mi, že můžu pokračovat dál do školy a já jdu jako v mrákotách. Najednou začínám mít šílený vztek na všechny ty lidi, co byli v tramvaji. Nikdo nepomohl! Všichni jen koukali, jak paní leží, nemůže popadnout dech a nikdo nic neudělal.

Ještě odpoledne, když jsem se vrátila ze školy, jsem z toho byla celá nesvá a bavila se o tom se svou maminkou. I ta už párkrát zažila, že musela někomu pomoct, protože ostatní lidé jen stáli a hleděli. A já z toho byla smutná.

V Bibli máme totiž mnoho příkladů o tom, že se máme k druhým chovat hezky – tak, jak bychom chtěli, aby se druzí chovali k nám. Určitě kdyby se vám něco stalo, tak byste chtěli, aby vám někdo pomohl a ne jen se na vás díval. Ráda bych vás poprosila, abyste mi dnes do obrázku namalovali, kdy jste někomu v nouzi naposled pomohli. A nebo, kdy naopak pomohl někdo vám. Myslím, že je důležité za to Pánu Bohu děkovat, že jsou okolo nás ochotní lidé, a zároveň prosit, abychom dokázali pomoct a ne jen stáli a hleděli.