Esej do předmětu Fyzika, filosofie a myšlení. Asi poprvé a naposledy, co publikuji na blogu školní činnost 🙂
Základ z přednášky pojednávající o knize sv. Pavel zakladatel univerzalizmu (autor Alain Badiou) z cyklu kolem paradoxů.

Bible sama o sobě způsobuje rozepře mezi lidmi po staletí – první otázkou je vždy její pravost, důvody výběru jednotlivých knih a zároveň nevýběru knih, tzv. apokryfních. Chci se zaměřit spíše na něco jiného – Bible se dělí na tzv. Starý a Nový zákon. Kde se to označení ale bere, z čeho vychází? Teologové říkají, že to označuje zlom v obětním systému židovského národa, který je ústřední „postavou“ Bible. Ve Starém zákoně musí Židé při prohřešku dle předepsaných řádů obětovat zvíře prostřednictvím svého kněze. A zvíře to také není ledajaké – takové, kterého je hříšníkovi opravdu líto – nejčastěji beránek bez vady. A dále existují předpisy očišťování svatyně, kdy se vyhání na poušť kozel Azazel, ale do těchto podrobností zabíhat nechci. Podstatou je oběť zvířete, která hříšníka očistí. On vidí její smrt a vzbudí to v něm lítost a snad i uvědomění páchání přestupku a vytvoří podvědomí, ve kterém si příště snad rozmyslí, zda se chce přestupku opět dopustit.

V Novém zákoně dochází ke změně – zvířecí oběti jsou nahrazeny Ježíšovou obětí. Ježíš zde nahrazuje beránka bez viny, bere na sebe všechen hřích světa, na kříži umírá a jako vítězství nad smrtí a dokázání svého božství třetího dne vstává z mrtvých. Není tedy již třeba nadále obětovat zvíře, protože by to byla zbytečná smrt – byla již „splněna“. A má docházet ke každodenním drobným obětem, kdy si jednotlivec bude uvědomovat své hříchy a vyznávat je před Bohem (katolická církev si z tohoto udělala výdělečný obchod prodejem odpustků). Máme tedy Starý zákon – oběť zvířete nutná a Nový zákon – jedna oběť a naše každodenní modlitební a duchovní oběti.

A zde se dostávám k postavě Ježíše – stěžejní postavě Nového zákona. Zprostředkovává židovskému národu náhled na Boha, který je ve Starém zákoně představován jako přísný, Stvořitel, žárlivě milující (a to doslova). Ale v Novém zákoně přichází Ježíš a opět paradoxně poukazuje na Boha jako svého Otce, odpouštějícího, smilovávajícího se, dávajícího druhou šanci. Kdyby ale jen toto představování bylo jediným Ježíšovým paradoxem… On však zachází ještě dále.

V nočním rozhovoru s Nikodémem (Jan 3,1 – 21) poukazuje na to, že se musí znovu narodit, aby byl spasen. Malá vsuvka – Nikodém byl elitou židovského národa, člen rady. Tedy člověk s velmi vysokým postavením, které vyžadovalo i určité vzdělání – dnes bychom mohli říct, že to „nebylo žádné ořezávátko“. A tento člověk přijde a dokonce přiznává Ježíšovu moudrost od Boha, ale Ježíš ho uvádí do rozpaků paradoxy o novém narození. Narození, které neprobíhá z těla matky, ale jakýmsi křtem vodou a Duchem. A ještě zdůrazňuje, že Nikodém je tu ten moudrý, učitel národa, tudíž by to měl vědět, na rozdíl od syna tesaře…

Dalším výraznějším paradoxem v Ježíšových slovech by mohl být rozhovor se samařskou ženou (Jan 4,1 – 42). Tato není vzdělaná jako Nikodém, naopak, je to obyčejná žena v domácnosti, která si jde prostě pro vodu. Neobyčejné na ní je však to, že nežije zcela příkladným životem, ale pravděpodobně střídá partnery. Což je v tehdejší době velmi neobvyklé. A tak se žena s Ježíšem setká u studny – ten po ní chce vodu, ale v rozhovoru to otáčí a nabízí jakousi vodu jí. Říká, že voda, kterou chce Ježíš po ženě, způsobuje za nějakou dobu akorát znovu žízeň. Ale voda, kterou nabízí on jí, dává věčný život. Voda. Ale záleží, kdo komu ji nabízí…

Ježíš si obecně liboval v paradoxech v rozhovoru s farizeji – máme zmínky, kdy si mezi sebou říkali a shodli se, že vlastně nemají jak odpovědět. Když odpoví jednou variantou, dav je zlynčuje. Když odpoví druhou variantou, uznali by Ježíšův Božský původ. Vznikly tedy patové situace – jakési nachytávání na vlastních osidlech.

Další krásnou větou plnou paradoxů by mohl být Ježíšův výrok: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lukáš 18,14) Ježíšovým cílem bylo poukázat na důležitost pokory, určitého sebezpytování a služby druhým. Pokud se z toho ale stane naše přednost, kterou se budeme chlubit, vlastně se opět dostaneme do špatného extrému. Kde je tedy správná hranice?

Možná takovým Ježíšovým pokračovatelem paradoxů v Novém zákoně je apoštol Pavel, který napsal téměř zbytek knih v Novém zákoně. Opět si dovolím malou vsuvku. Židovské myšlení se přirovnává ke spirále. Nejzřetelnější je to v knize Přísloví. Když si Žid opakoval nějaké naučení, potřeboval pochopit nějaké moudro, máme v Přísloví napsány 4 různá poučení a pak znovu první z těchto čtyř trochu jinými slovy a stále dokola. Ve spirále. Židé se často narážkami odkazovali na texty z minulosti, které znali zpaměti. Stačila zmínka a každý správný Žid pochopil narážku na další texty, které uměl odcitovat. Na rozdíl od toho římské myšlení je přímé, lineární, neodkazuje se v kudrlinkách poeticky stále dokola, ale rozvíjí se dál a dál.

A právě Pavel tato dvě myšlení vlastně spojuje. Protože je to Říman (vynechám dohady, zda si toto občanství koupil, nebo ne), ale pohybuje se v Židovském prostředí a má i toto občanství (představuje se jako Žid z Tarsu). Jeho život je také určitým paradoxem, protože prvně byl farizejem (učitelem národa), který zavíral a zabíjel lidi, kteří věřili v Ježíše, ale po obrácení se stane největším popularizátorem Ježíše. Dokonce takovým, že odjíždí na různé misijní cesty, aby mohl kázat v jiných zemích. A tak v jeho listech můžeme najít náznaky židovského myšlení ve spirále, které omílá jednu myšlenku v různých variacích několikrát dokola v protikladu s římským učením. A musel být učený, protože se dostal i do Athén, kde diskutoval s tamějšími největšími učenci na Areopagu (s epikurejskými a stoickými filosofy – viz Skutky 17,16 – 34).

Okolo Bible je mnohem více paradoxů, než jsem nastínila. Už jen otázka spasení z víry či skutků by byla samostatným tématem. Chtěla jsem však poukázat na to, že i když je zde mnoho paradoxů, můžeme si vybrat, zda jí věříme. A už to je samotným paradoxem.