Začínám v jaru být

Některé neuzavřené věci se asi nikdy neuzavřou, zůstanou otevřené jako skříňka s dvířkem, které vypadlo z pantu. Někdy v té největší bolesti i radosti chceme vidět jen toho jednoho, chceme mu snést k nohám celý svět a utopit se v oceánu. A někdy necháme prostor spontánnosti.

Vyjet do světa, natrhnout si z ostudy kabát (a nebo jen o řetěz obyčejnou nohavici), šlapat do kopce potupy a nadávat na neumělost ovládat přehazovačku. Poslouchat anglickou hudbu s akcentem, dávkou určité divnosti a krásným listím a svetry.

Houpat se na něžné melodii zpěvavých ptáků, vyjíždět nad město, pozorovat západ slunce, přivonět k trnkám, pozorovat petrklíče a modřence, obdivovat hory zelené a bát se psa štěkajícího. Skončit mezi keři, objevit přírodu nedotčenou, mít město na dlani a v červáncích být.

Zahalit se do jejich záře a tepla, ignorovat zvuk města, ze kterého se nese nějaká párty jako z doliny a s vidinou šera vyjet zpět.

Slzy mačkat do očí dozadu, vyhýbat se kalužím, co stříkají dopředu, dávat pozor i do boku a hlavně se nedívat nahoru.

Odmítnout první pozvání v životě od druhého pohlaví na vyjití ven a celou dobu přemýšlet, odkdy se dá kluk sbalit na kolo.

Přemýšlet, jestli to vážné pokynutí doktoranda z chodníku při jízdě byl obdiv nebo výhružka před zítřejším zápočtem.

A po očistné a příjemné sprše přemýšlet, co znamená být a doufat, že se to netýká antické filosofie.

Jaro je tu, je to nepopiratelné.

A já jsem na sebe hrdá. Tak trochu. Necyklistka, ale zvládla jsem to…

zacinam v jaru byt zacinam v jaru byt2 zacinam v jaru byt3

4 komentáře u „Začínám v jaru být

  1. Pingback: Herbář 4 – dodatek | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.