Pohádka od „žůžovoučkého sloneštka“

Věnování: všem těm, kterým jsem někdy slíbila růžového slona, které mám ráda, na kterých mi záleží, kteří se chtějí pousmát, kteří mají radost ze života, kteří se probouzí s úsměvem a když ne, rádi se zasmějí během dne, všem unaveným a všem, kteří mají rádi pohádky a růžové slony.

Tak děti, pěkně se uvelebte, povím vám pohádku před spaním. Pokud jste ještě neměli tu čest mě poznat, jsem růžový slon. Říká se mi různě, růžový slon ale nejčastěji. Kdo jsem, o tom snad někdy jindy, teď už rychle ke slíbené pohádce.

Budu vám povídat o dvou mých kamarádech, o jejich rozhovoru a jak o tom vím vlastně já. Asi na úvod, budeme jim říkat Myšáček a Myšička, nechci prozradit jejich pravá jména. No a už se můžeme doopravdy pustit do vyprávění.

Jednou mě jedna malá holčička zapomněla na louce a já si tam ležel. Ležel zní moc pohodlně, musel jsem snášet déšť, slunce až jsem celý vybledl, moje plyšové tělíčko se celé zkroutilo a vybledlo, bylo celé špinavé a vlastně jsem nebyl vůbec hezký. Myslím, že kdyby mě nějaké dítě našlo, už by si se mnou raději nehrálo a já se ani nedivím. Dnes ležím mezi odpadky a každou chvíli asi můj život skončí, díky tomu, že jednou nějaká parta uklízela les. Tenkrát mě našli, hodili právem mezi odpadky a já musel ležet mezi samými smradlavými lahvemi, plechovkami, papíry a jinými věcmi, které lidé na loukách a v lesích zapomínají. V brzké době mě s jinými věcmi spálí, jsem zkrátka k ničemu. Jediné, co by mě možná zachránilo, je spousta mýdlové vody a kartáček, ale komu by se chtělo, když je pohodlnější koupit novou hračku. Mno, zkrátím to, abych se konečně dostal k tomu hlavnímu.

Byl krásný den. Myslím, že vy tomu říkáte jaro, ale to je jedno. Okolo mě vyrostly husté zelené hradby, na některých místech dozdobené pestrobarevnými lístky, myslím květy. Probouzel jsem se a zvykal si na sluneční světlo, poslouchal ptáčky a užíval si krásný den. V tom mi konečně došlo, že je něco jinak – sluníčko mě nešimralo tolik, co jindy. Snažil jsem se zjistit, čím to a pak mi to konečně došlo. V mém zorném poli cosi stínilo – hned dvakrát, jakési dětské postavy. Dokonce ke mně začaly pronikat kousky jejich rozhovoru, a tak jsem začal neslušně poslouchat. Nejprve ty lidské, ale přece jen jim špatně rozumím, lépe jsem slyšel jiné, které patřili plyšovým hračkám – mým přátelům. Dva medvídci, a tak jsem se zaposlouchal.

„Ale Myšičko, já tě mám rád. Kdy mi to uvěříš. Celé moje plyšové tělíčko je bez tebe smutné, začínám být ošuntělý…“. V tom ho přerušil vysoký, přesto jemný hlásek.

„Myšáčku, já tebe taky, ale jak ti to mám věřit? Ošuntělý můžeš být od svého majitele. Celé mé plyšové srdíčko začíná pelichat. “

„Myšičko, prosím. Vážně, kdyby mě teď nedržel, utrhl bych ti nějaký z těch barevných kloboučků. Víš, jak by ti slušel?“

„To si opravdu myslíš?“ Zahlédl jsem kousíček jejího hnědého obličeje, který s trochou nadsázky měnil barvu, lidé říkají, že rudl.

„Ano, myslím a stojím si za tím. Nevím, proč jsem ti to neřekl dřív.“

„Proč jsme hloupí, jako ti lidé, proč existují předsudky a bojíme se reakcí?“

„Nevím, to asi neví nikdo. Ani Velký smějící se medvěd, asi nikdo. “

„Ano, máš pravdu. Možná je dobře, že jsme si to řekli až teď, co se známe.“

„Naprosto souhlasím. Doufám, že se budeme vídat častěji.“

„Taky doufám a … A vždyť je to jedno, máme další důvod děkovat Velkému smějícímu se medvědovi, sice nevíme odpovědi na spoustu otázek, ale co na tom sejde. Třeba se je od něj dovíme jindy. Mám tě moc ráda.“

„Já taky, ani nevíš, jak moc a co všechno bych ti chtěl říct…“

Dál jsem jejich rozhovor ani neposlouchal, začal jsem přemýšlet nad pár věcma. Proč existují předsudky, kdo je Velký smějící se medvěd, že mu tak věří, je to jejich ikona nebo jak to nazvat a jestli jim jejich plyšová láska vydrží. Zasnil jsem se a pak se probral až na večer, kdy jsem byl zase sám a usínal. Sám na louce, se zelenou hradbou okolo a pohledem na noční oblohu.

Přemýšlím, jestli má smysl řešit existenci Velkého smějícího se medvěda a asi ne. Vždyť jsem na smetišti, každou chvílí mě spálí. Aspoň jsem si teď zavzpomínal na mládí, i když to asi nakonec nebyla pohádka. Omlouvám se vám a teď dobrou noc a sladké sny děti.

Slovo autorky nakonec: Pojmy, nad kterými můžete přemýšlet, popřípadě kterými jsem chtěla s trochou nadsázky něco říct se tam jistě vyskytují a nejsou náhodné. Velký smějící se medvěd není jen plyšová hračka, dá se tam dosadit i něco jiného, pod růžového slona platí totéž. Možná je to na vás moc komplikované, ale pokud se vám chce, můžete zkusit popřemýšlet. Pokud ne, také nevadí, pod Myšáčka / Myšičku můžete dosadit sebe, ať jste kdokoli. Mno, nevím, jestli se povedlo to, co jsem chtěla, tak třeba jindy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.