Nevím, co se dělo během toho, co jsem mluvila. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Sledovala jsem své prsty a až jsem skončila, lekla jsem se, kolik a co jsem vlastně řekla. Cítila jsem, jak se mi po tváři začíná koulet slza. Ale v zápětí jsem ucítila něčí prsty, jak ji stírají. Cukla jsem hlavou a podívala se směrem, kterým jsem ho tušila. Stál tam, vedle mě, ale jeho oči zase říkaly něco jiného. Leskly se, jenže teď v nich byla cítit síla, vyrovnanost a něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Opatrně mě postavil a já se na něj stále nechápavě dívala. Usmál se a jediné, co řekl, spíše zašeptal, bylo: „To je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi mohla z té Francie přivést.“ Usmála jsem se na něho a on mě chtěl obejmout, ale přerušilo nás vyzvánění mého mobilu. Zašklíbla jsem se, ale on jen řekl: „Běž, když jsem to vydržel do teď, tak těch pár minut taky zvládnu.“ Neochotně jsem se vydala do kuchyně k mobilu, kde zůstal. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval příjemný hlas Lukáše.

„Ahoj. Tak co, jak ses rozhodla?“

„Máš na mysli Richarda?“

„Ne asi. Koho jiného?“Chtěla jsem si z něho udělat trochu legraci, tak jsem začala hrát do telefonu smutnou.

„No, úplně jsi to pokazil.“

„To mě mrzí. Copak se děje?“

Už jsem to nevydržela a propukla v zadržovaný smích. „Všechno blázínku. Je u mě a právě jsme se dali dohromady.“ Nejdříve pár sekund ticha, jak mu to v hlavě šrotovalo a pak se jen ozvalo.

„To nemůžeš říct hned? No tak to ho určitě moc pozdravuj a že se těším, až ho poznám osobně. Tak už za ním utíkej ne? Jo a ještě něco – myslím, že ses rozhodla správně.“

„Rozkaz. Měj se a děkuju. Pozdravuj Míšu a kluky.“ Rozloučili jsme se a já se vydala zpátky za Richardem. Seděl na pohovce, já si k němu přisedla a on mě objal zdravou rukou. Já chytla tu druhou a začala si hrát s prsty, které vykukovaly ze sádry. „Volal mi ten kamarád, jak jsem se o něm párkrát zmiňovala. Když jsem prožívala to po Adamovi, strašně mi pomohl a od té doby jsme dost dobří přátelé. No a teď jsem k němu párkrát utekla a on věděl, že se rozhoduju. Takže tě pozdravuje a prý se těší, až tě pozná osobně. “

„Tak to se na něho taky těším. Doufám, že poznám nejen ho, ale i tebe a všechno, co s tebou souvisí.“ Jen jsem otočila hlavu k jeho obličeji a usmála se.

„To je samozřejmé. Snad to spolu zvládneme. Pořád mám trochu strach. Vím, že jsem udělala dobře, ale přece jen něco ve mně je.“

„Nemusíš se bát. Přizpůsobím se a budu se vše snažit udělat tak, aby to pro tebe bylo co nejjednodušší.“

„Moc si toho vážím.“ Opřela jsem se o něho a povídali jsme si – přesněji poznávali. Zjišťovali jsme, že toho máme strašně moc společného. Od koníčků přes zájmy až po plány do budoucna. „Vzpomínáš, jak jsi tu seděl minule?“

„Jak bych mohl zapomenout. Navíc, bylo to poprvé, co jsem tu byl a první den, kdy jsem tě uviděl.“ Dál jsme už jen mlčeli, ale pak jsem ho přerušila.

„Jak se ti vlastně stalo tohle?“ Poklepala jsem na jeho ruku v sádře. „Ida jen říkala něco o bouračce.“

„Já ani pořádně nevím. Mám pocit, že jsem jel z práce a vyčítal si plno věcí. A myslel na tebe, takže jsem se nějak zapomněl dívat na silnici.“ Jen jsem vzdychla a více se k němu přitiskla. „Neboj se, teď jsme spolu. Teď mám oči pro změnu jen pro tebe.“

„Nádherné oči.“, doplnila jsem ho. Posunul si mě blíže k sobě, takže jsem na něm takřka ležela, drželi jsme se, povídali a mlčeli. Začaly se mi klížit oči, byla jsem asi unavená.

„Nemám tě přenést do tvého království?“ Rychle jsem otevřela oči, posadila se a pohrozila mu.

„To ať tě ani nenapadne. S tou rukou? Seš blázen?“ Udělal na mě ty takzvané psí oči a já se o něho zpátky opřela. „Jak to bude, přespíš tu dneska? Nebo tě mám hodit domů? Možná bych byla radši, kdybys zůstal.“

„Jak si přeješ. Mně to vadit nebude. Navíc, upřímně – líbí se mi tu i víc a máš krásný výhled.“

„Kvůli toho tady bydlím ne?“ Usmála jsem se, chytla zase jeho ruku. „Asi si vážně půjdu lehnout. Včera jsem šla spát pozdě, vstávala brzo a jsem nějaká nevyspaná.“

„Běž, nemusíme všechno zvládnout během prvního večera.“ Vstala jsem, nachystala mu gauč na spaní a šla se převléknout. Pak jsem se vrátila.

„Tak dobrou noc, doufám, že tě ráno nevzbudím. Z práce budu spěchat a celé odpoledne můžeme být spolu.“ Objali jsme se a on mě políbil do vlasů.

„Ne.“ Už už se mi chtěl začít omlouvat, ale já ho umlčela dlouhým polibkem. „Takhle je to lepší.“

„Tak to jsem nečekal.“

„Hmm, já taky ne.“ Usmáli jsme se, naposledy mě políbil a já si šla lehnout.

To be continued…