„Milujeme ty, co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují.“
Tohle měla jednoho dne ve statusu na ICQ a rovnou z toho vzniklo zamyšlení na přání. Takže tady je .

Někdy mě baví jenom pozorovat lidi okolo sebe. Lidské vztahy najednou vidím v úžasných kruzích. Ten by chtěl chodit s tou, ale ta zatím nechce a do něho je zakoukaná jiná, kterou nevidí zase on. Mnohdy ty kruhy bývají ještě větší a uzavřenější. Však to možná sami znáte.

Je potom zajímavé se s těmi lidmi i bavit. Jsou tak zakoukaní, že nemají „místo“ přemýšlet o tom, jestli něco necítí k tomu, kdo je zakoukaný do nich. Být v takové situaci pozorovatelem je úsměvné, obzvláště, když znáte názor na toto od obou stran. Na druhou stranu je to poměrně náročné. Přemýšlíte, jestli ty začarované kruhy mezi nimi rozvázat a některým to říct. Jenže na to nemáte právo. Máte pocit, že se tím ti lidi akorát tak užírají a trápí, ale nemáte právo jim do toho zasahovat. Jediné, co můžete udělat, je mluvit s nimi o tom, jestli ty city nechtějí dát nějak najevo.

Jak je to dál? Sama nevím, někteří potom radši nic nedělají a nechají čas, aby to vzal sebou. Zakoukají se do někoho jiného a začnou nové kruhy. Nevznikají právě takto platonické a nešťastné lásky? Nevím, jestli je tak těžké si to říct. Spíš si myslím, že se ti lidé bojí. Nechtějí pokazit to, co tam třeba je. Proto je důležitá role pozorovatele, taktně to naznačit. Jen je to občas více než náročné. Obzvláště, pokud skrze jiné kruhy zjistíte, že děláte vlastně to samé ve svém vlastním kruhu…